Beaty od velkého malého mladého muže Emerese mě vždycky bavily a na jeho sólovku jsem se vždycky těšil. Zároveň jsem si ale před poslechem kladl otázky. Je už natolik vymakaný, aby utáhl komplet dlouhohrající desku? Je už připravený na svůj debut? Neudělal chybu, když pozval ČR/SK smetánku, která může rapem zastínit jeho práci? Bude mít dostatek sil na to, aby zdolal vrchol? Když poslouchám jednotlivé skladby s časovým rozestupem, tak jsem spokojený. Jak ale projíždím poprvé komplet desku, mám pocit, že nezůstávám celou dobu v pozoru. Je jasné, že producentské desky jsou takové. Každý track jiná ves, žádný pevný koncept a v podstatě je to jen exhibice jednotlivců a ne desky jako celku. Emeres má bezesporu svůj rukopis, který je čitelný, vše je zprodukované tak, jak má být a co se týká jeho moderního syntetického stylu, tak ten si tady u nás od nikoho nepůjčil. Dokonce konečně potvrzuje, že jeho schopnosti jsou versatilní a že není schopen jen krutých party bangerů, ale i úplně ničeho jiného, na co jsem nebyl od něj tak zvyklý. I když mi hudebně tahle funky nálada úplně nesedí, jsem strašně rád za skladby jako “Koule One“ nebo “Až Budeš Sama“. V první jmenované zpívá dvojče Jamese Cola Kapitán Láska a nutno říci, že se slovy jako „já jsem showman jako Daniel Nekonečný, tvé lži jsou nekonečný /myslíš, že necítím, že se mnou nechceš šukat, vezmu tě na hokej a budu doufat, že tě trefej pukem“, pobaví. Jamesovo stylizace do drzého spratka, který zkouší, co si všechno může dovolit a co mu lidi zbaští, mu zatím prochází a to asi hlavně kvůli fórům typu „zaléval její půdu, ale ona stejně větrala kundu v hoodu“ a nebo, jak si dělá na cizí desce reklamu pro svoje album. Halekání moc nemusím, proto ani druhý jmenovaný track o tom, že včera není dnes a kde Pio zpívají refrén, úplně necítím tak, jak bych asi měl. Tématicky tady vystupují jen Jay Diesel a David Steel, který se slovy o podpoře a cílech zaujal Emerese natolik, že si je napsal i do bookletu. Další, kdo se vyjadřuje k tématu je slovenská banda s titulní skladbou o zdolávání překážek, utírání potu z čela a zapichování vlajek tam, kde ještě nikdo nikdy nebyl. Pecku “Mount Emerest“ bych sice čekal na úplný začátek po intru, tam se ale vyhřívá velmi energická, dynamická a možná jedna z nejlepších skladeb “Neznamená“ od Moma, který jen potvrzuje to, co jsem si myslel už od úplného začátku. Mám prostě pocit, že nás na desce Slováci jasně válcují. Nevím sice proč, oni mi do beatů od Emerese sedí prostě víc. Technicky jsou sakra zdatní a instro s jejich rapem lépe odsýpá . Michadelik zabíjí, Supa zabíjí, Momo zabíjí, za Čechy podle mě překvapivě skóruje talentovaný Ektor, jehož dikce a frázování je diktát a text o tom, jak konečně prozřel, taky není k zahození. Zajímavé je taky to, jak se Češi a Slováci staví k textu. Jejich přístup. Zatímco hrdí Slováci staví na pravdě, realitě, ale bohužel někdy i klišé, většina Čechů jede odlehčeně s nadsázkou a ironií a spíše se snaží pobavit než něco říci. Zatímco H16 radí, aby se člověk poučil se svých chyb, Indy bere radši posluchače na výlet do prosluněných krajů, kde je strašný hic. Kdybych měl vyjmenovat mínusy Mount Emerest, tak mě určitě mrzí promarněný „motion picture“ beat “Welcome To The Club“, který je díky filmové atmosféře příliš mocný na to, aby si zasloužil dané téma a i takový název. Navíc Nironic na mě působí tak, že ho nahrával po dvouhodinovém vystoupení. Občas jsem se taky přistihl, že při sérce v druhé polovině desky trochu usínám a není to tím, že bych šel včera pozdě spát. Jak už bylo řečeno na začátku, jednotlivé singly ano, deska jako celek působí místy monotónně. Emeres jednoznačně potvrdil, že patří mezi naše největší producentské naděje a to i přesto, že Mount Emerest není bezchybnou deskou. Pro Emerese je Mount Emerest rozhodně dosavadním nejvyšším vrcholem, pro mě zatím taková slušná čtyřtisícovka. Což je na druhou stranu velmi slušné, když vezmete v potaz, že nejvyšší vrchol ČR/SK je Gerlachovský štít se svými 2 655 metry.
Emeres – Mount Emerest (2010, Blind Deaf)
