Sdílej
Často slýchávám ve svém okolí o nutnosti vizionářů v rapu. S tímto názorem se naprosto slučuji, protože kdyby nebylo odvážných, náš milovaný žánr by setrval na mrtvém bodě, stagnoval, časem se sám sobě oposlouchal a ztratil přízeň posluchačů. Vizionáři se pokouší posunout laťku výš, vydávají se novými směry ve snaze své experimenty přetavit v nové dálnice pro následovníky. Chuť objevovat nepoznané a dosud nevytvořené sebou ale přináší i mnohem větší šanci vytvořit paskvil. V touze po tom být za každou cenu originální a revoluční může člověk zplodit výsledek, který bude jen stěží stravitelný pro okolí. Ego tu je podruhé sólově, obecně známý jako ten, co rád udává směr. A jak si tedy vede jeho „Egotron“? Jedná se o nadčasový materiál, který bude pochopen třeba až s odstupem času, anebo aktuální technickou onanii, která v konečném součtu přináší více pomyslné škody než užitku?
Dlouho se na jeho debutové album čekalo a staří fanoušci byli v konečném součtu zklamaní, když Ego uvedl na prodejní pulty „Precedens“. Album, které mělo své kouzlo, ale i chaotické momenty, které zapadly prachem. Nelze pochybovat o jeho talentu a schopnosti procítit dokonale hudbu, ale zároveň je plný myšlenkových toků, kterým mnohdy rozumí možná jen on sám. Ale přesně takoví vizionáři prostě jsou, nemůžeš čekat, že člověku, který se odlišuje, plně přijdeš na zoubek. A tak i v případě druhého sólo jsem se sám sebe ptal, čeho se dočkám, jak intenzivně mi to půjde přes uši, a zda dokážu vystihnout podstatu této desky.
Registruju pár světlých momentů a adepty na skladby, které se uchytí a mohou být aktuální generací skloňovány i s odstupem času. Staří vlci budou spílat nad novým zvukem, ale pravdou je, že se najde i pár světlých míst, které by ocenit mohli. Zpravidla ale o osudu disku rozhodují singly, po kterých však výsledek nejspíše zavrhnou. Michal straka alias Ego alias Miko Floso se snažil na „Egotronu“ plně vyřádit a podtrhnout tak svou odlišnost. Na jednu stranu by se dalo kvitovat, že v době desek o osmi skladbách přišel na trh s tracklistem o dvaceti chodech. Nemohu se ale ubránit dojmu, že právě v tomto případě by bylo méně vlastně více.
Neodsuzoval bych tento release za odrhovačky typu „Pumpa“ nebo „Hola“, které byly vytvořeny s jasným záměrem pobavit mladé na akcích. Abych dal svůj palec plně nahoru je však překážkou až přílišná snaha být technickým lídrem, demonstrace slovní zásoby, která je foneticky slepená zajímavě, ale v konečném součtu nepřináší příliš požitku. Já se zásadní revoluce nedočkal. Snaha udělat za každou cenu velkou a pestrou desku doznává trhlin a já nabývám dojmu, že kdyby „Egotron“ měl třeba deset stop, byl by v konečném součtu mnohem atraktivnější.
Snaha držet krok s aktuálními trendy a zvuky sebou přináší i chuť spolupracovat s mladou školou. Asi bych si musel nafackovat, kdybych nepřiznal, že mě tu mile překvapil Dalyb. Zbytek HaHa Crew ale čpí průměrem až zbytečností a zavčasu bych doporučoval si uvědomit, kdo má být postaven do pole, a komu někdy svědčí pouze lavička náhradníků. Seznam hostů je opět tučný, ale poněkud zbytečný. Pil C již ve své krátké hudební historii nabídl mnohem lepší sloky, stejně jako Rytmus, jehož alter ego Rytmo trochu pozbývá smyslu. Chválím ale výsledek s Momem, což je jedna z věcí, která má sílu a potenciál být milována. Po smršti nesmrtelných hitů jsem také čekal asi více od spolupráce s Paulie Garandem.
„Egotron“ je jedním ze symbolů vizionářství roku 2020 a své místo si ve své historii vybude. Obávám se však, že nikoliv tak silné, jak by se s ohledem na talent autora slušelo. Fandím snaze Michala straky nebýt limitován narýsovanými pravidly, ale občas bych zároveň trochu ubral plyn, aby se z výsledku nestala bramboračka, která se bude v přehrávačích sama spíše hledat, než uznale oslavovat. Za ty roky v rapu jsme byly svědky celé řady alb, které se nesmazatelně vryly do paměti publika a posluchači se k nim rádi vrací i po více jak dekádě. Obávám se, že v případě „Egotronu“ tomu tak nejspíše nebude.
5/10
Album „Egotron“ si můžeš pořídit na stránkách RukaHore.sk
