CESCHI: I bez milionového stroje lze uspět

Je tomu skoro 10 let, co se jméno Ceschiho Ramose poprvé objevilo na nahrávce Anonymous Inc. Vysoce posazený hlas, nekonečné hudební schopnosti a legenda o čtyřech prstech na pravé ruce daly vzniknout nové výrazné osobnosti nezávislého hip-hopu západního pobřeží. Ceschi nikdy nepatřil do známých kolektivů jako Project Blowed, LA2TheBay nebo The Shapeshifters, ale držel se své cesty, kterou lemovaly nejrůznější kolaborační projekty, častokrát s vlastním bratrem Davidem. V roce 2007 ale přišla velká změna – na popularitě rostoucí kapela Toca se rozpadla a Ceschi z daného impulsu založil vlastní label Fake Four Inc. Ten se z neznámého pojmu vyšvihl mezi undergroundovou stálici, která si měsíčně vyřezává novou čárku na pažbě v počtu vydaných alb. Domov jmen jako Myka9, Factor, Icon the Mic King nebo Onry Ozzborn z Grayskul navíc chystá zajímavý podzim, mezi jinými i s alby od producentské dvojice Blue Sky Black Death. Než Ceschi ale může přejít k historii a vývoji svého mini impéria, musí se zastavit u své nové desky One Man Band Broke Up, na které spolupracoval s německým producentem DJ Scientistem. Projekt kombinující klasické beaty často přebité vlivem indie rocku a abstraktního hip-hopu vypráví tragický příběh hudebníka Juliuse, ve kterém se skrývá životní cesta i Ceschiho samotného. S DJ Scientistem se znáte více než pět let. Proč zabralo tak dlouho album natočit a vydat? Je to tím, že jsme oba hodně zaměstnaní a také perfekcionisté. Scientist se dlouhou dobu věnoval svému labelu Equinox Records a já ještě propagoval mé poslední sólo They Hate San Francisco False, které vyšlo před čtyřmi lety. Jak dlouho jste na albu pracovali? Měl jsem jeho beaty už dřív, ale psát do nich začal až počátkem roku 2007. Jako první jsme nahráli “Count On It“, “Bad Jokes“ a “One Man Band Broke Up“. One Man Band Broke Up vypráví příběh hudebníka Juliuse, ale zároveň připomíná tvůj vlastní život. Inspiroval celý koncept nějaký konkrétní zážitek? Byl to rozpad mé kapely Toca v roce 2007. Vydali jsme desku, měli smlouvu, která nevyšla, a každý se tak vydal vlastním směrem. Bylo to celkem zlé a depresivní období. Proto je taková i deska. Naučilo mě to hodně věcí o hudebním průmyslu a časem jsem One Man Band Broke Up začal brát jako paralelu k jeho zániku. Možná to je trochu nostalgické. Lidi si dneska stahují jednotlivé skladby a nestarají se o koncept alba. Takže kdybys měl tu možnost, tak bys řekl iTunes, aby prodávali tvé album jen komplet podobně jako to udělal Jay-Z s American Gangster? Určitě. To je přesně ono. Protože One Man Band Broke Up se nedá poslouchat jako samostatné skladby. Podle mě ani singly nemá. Jasně, jsou tracky, které vyčnívají, jako “Bad Jokes“, ale není to o singlech. Na albu hraješ na několik nástrojů – kytara, banjo, ukulele, housle a další. Kdo rozhoduje, jestli skladba živý element potřebuje? Jsi to ty, nebo producent? Občas si něco zahraju samotně, aby mi to pomohlo s textem. Ale třeba s “No New York“ jsem cítil, že to chce živé nástroje. Občas jsme se se Scientistem 10 dní hádali, jestli tam ty nástroje nechat. To se stalo s trackem “Hangman“. Většinou Scientist vyhrál (smích). Co si jako hudebník schopný hrát na živé nástroje myslíš o samplování a čištění samplů obecně? Nejlepší beaty vznikají ze samplů. To je bez debat.

Vadilo by ti, kdyby někdo vysamploval tvojí muziku, vydal ji a zbohatl na tom? Ne. Kdyby to zpracoval kreativně, tak určitě ne. Vnímám samplování jako poctu původnímu tvůrci. Je to skvělý, že vezmeš své oblíbené skladby a vdechneš jim nový život. Takže pokud to je kreativní, nemám s tím problém. Ale stalo se mi s mojí partou Anonymous Inc., že mi lidé poslali svůj rap přes moji muziku. Ti tomu nic nepřidali. A kdyby sis mohl vybrat jednoho producenta, aby vysamploval tvoji muziku, kdo by to byl? Kdo by to dokázal kreativně provést? Teď se mi hodně líbí Zavala z Dark Time Sunshine. Vezme samply a živé nástroje a vytvoří naprosto neskutečné věci. Jemu bych věřil. Albu One Man Band Broke Up se dostává velmi vřelých recenzí. Věnuješ jim pozornost? Řídím i label, takže musím (smích). (smích) Musím vědět, jestli se nám peníze vrací zpět. Ale nečekal jsem tak pozitivní ohlasy. Z toho mám radost. A mění takové vřelé přijetí tvůj pohled na desku? Nebo je to celé o tom být sám s muzikou spokojený? Trvalo mi to hodně dlouho, ale těsně před vydáním jsem si desku oblíbil díky několika změnám, které jsme provedli. Ale možná ti ty recenze dodají větší sebedůvěru. Jak to chápu, tak s DJ Scientistem jste již nahráli druhé album. Bude také… …promiň, že tě přerušuji, ale není to tak. Původně jsme začali nahrávat v roce 2007. Úplně bez konceptu a prostě jen vytvořili pár tracků. Jestli jsi slyšel “Count On It“ a “Same Old Love Song“, tak ty jsou z té doby. Nehodily se do konceptu o Juliusovi, se kterým jsem během nahrávání přišel. Proto jsem chtěl původně vydat double EP – jedna část One Man Band Broke Up a druhá ostatní nahrané skladby. Těch máme tak šest, sedm. Takže teď se snažíš dokončit tu druhou část a vydat ji? Přesně. Pracuje se na tom. Jak to vypadá s tvojí deskou s Blue Sky Black Death? Název je Deadpan Darling a je to v podstatě hotové. V jednu chvíli nám shořel disk v počítači, takže se to protáhlo. Teď 7. září ale Blue Sky Black Death vydávají na Fake Four novou desku. Uvidíme, co s Deadpan Darling uděláme, protože to je poměrně starý materiál z doby They Hate San Francisco False. Odkud se s nimi vůbec znáš? Známe se ještě z doby, než byli na Mush a Babygrande. V roce 2004 produkovali mé první album Fake Flowers. Kingston si v té době ještě říkal Orphan a udělal tam tři beaty a Young God jeden. Kingstona znám ale mnohem déle. Neptali se tě Babygrande, jestli nechceš vydat Deadpan Darling u nich? (smích) Kdepak. Ani Blue Sky Black Death už u nich nejsou. Jak to? Neměli s nimi moc dobrý vztahy. Myslím, že nikdo nemá s Babygrande dobré zkušenosti. Blížíme se pomalu k tvému labelu. Nejdřív ze všeho nám ale řekni víc o tvém No Friends Club. Už od startu Fake Four jsem nad tím přemýšlel, ale vzhledem k tomu, že vydáváme prakticky každý měsíc jednu desku, jsem neměl čas se tomu plně věnovat. O co jde. Lidé si zaplatí členství, řekněme třeba za 70 dolarů, a obdrží pak během roku 10 sedmipalcových singlů s kresleným obalem. Všechny singly budou navíc obsahovat dva interprety z různých žánrů na každé straně. Pro členy to ale bude překvapení, které singly budou vydány. Přesně tak. Myslím, že dneska se dostáváme do bodu, kdy to je reálně proveditelné. Přihlásilo se nám zatím 200 členů. Udělal bys podobný klub i s CD’s? Spíš ne, protože vinyly jsou v tomhle mnohem víc speciální. CD’s mají své výhody – jsou levnější na výrobu a můžeš k nim přibalit super booklet –, ale vinyly mají pro spoustu lidí nepopsatelné kouzlo. CD’s ale prodejům pochopitelně dominují.

Dostáváme se k tvému labelu Fake Four Inc. Proč jsi se rozhodl založit vlastní nahrávací společnost? Když se Toca rozpadla, věděl jsem, že dokážu ty činnosti vykonávat lépe než náš tehdejší label (Two Tone Elephants). S Fake Four nám ale na začátku ohromně pomohly dva jiné labely. Prvním z nich byl Squids Eye Records z Ohia. Zabývají se sice především indie rockem, ale vydali i má Fake Flowers a They Hate San Francisco False. Oslovili mne s mým bratrem Davidem a nabídli příležitost u nich vydávat alba s tím, že zaplatí výrobu. Druhý labelem je Grimm Image ze San Bernardina v Kalifornii. S nimi jsme přáteli už léta. Tehdy investovali peníze do Davidova alba This Up Here, takže jsme s jejich pomocí začali. Sami jsme žádné prostředky neměli. Asi u šestého vydání (1969 od Myka9) jsme přestali spoléhat na ostatní a plně se s Fake Four osamostatnili. Postupem času jsme získali distribuci u Red Eye a to nám nesmírně pomohlo. Bylo od začátku tvým cílem vydávat nejen tvoji a Davidovu muziku, ale i ostatních? Původně asi ne. Na začátku to mělo být spíš o mně, bráchovi a malé skupince přátel. Pak jsem se ale seznámil s Factorem z Kanady, který mi učaroval. Jeho Chandelier byla naše druhá deska. Ze začátku to v podstatě byli jen přátelé, co jsme vydávali, a vlastně tomu je tak doteď. Nenapadá mne na Fake Four nikdo, s kým bych si nerozuměl. Snažíme se být kolektiv. Vydal bys album od interpreta, jehož muzika se ti nelíbí nebo si s ním nerozumíš po osobní stránce, ale víš, že by se dobře prodávalo? To by bylo těžké rozhodnutí, ale v tuhle chvíli řeknu, že ne. Už nám totiž nabízeli desky lidi, kteří vím, že by se prodávali velmi dobře, ale nevzali jsme to. Máš vliv na obsah desek, co vydáváte? Ano. Už se stalo, že jsem někomu řekl, ať jednu, dvě skladby ubere nebo změní jejich pořadí, ale výrazněji do toho nezasahuji. Vždycky je to navíc jen můj názor, nikoho nenutím. Většinou sice souhlasí, ale to proto, že si navzájem důvěřujeme. Myslíš, že je pro undergroundové labely pořád možné prorazit na základě jedné úspěšné skladby jako se to povedlo Rawkus se “Simon Says“? Řekl bych, že to je skoro nemožné. Podle mě to jde prostřednictvím licencování. Dám příklad…třeba One Man Band Broke Up, aby se to zjednodušilo, tak muzika One Man Band Broke Up se dostane…(smích) do reklamy Sony. Miliony lidí po celém světě to uslyší. Bude to hit. To bez diskuze. Ale teď si vem, že jeden starší song, “Welcome Home“, od kluka jménem Radical Face, lídra kapely Electric Presidents z našeho labelu, se dostal do reklamy od Nikonu. Hraje tam Robbie Williams, pouštěla se během mistrovství světa ve fotbale a v jednu chvíli byla skoro všude. Takže ta skladba je nyní na britských žebříčkách, což je neuvěřitelný. To je cesta pro nezávislé interprety – licencování. My nemáme přístup ke komerčním rádiím, nás hrají jen lokální stanice. Nemáme za sebou milionový stroj, který nás všude dostane. Takže kdybychom měli fakt velký hit, nic by to neměnilo, jen by to byla jedna skvělá skladba na albu, která by se těšila spoustě pozornosti. Nebylo by to jako se “Simon Says“. Potřeboval bys něco mnohem komerčnějšího, abys prorazil. Co bylo zatím na chodu labelu nejtěžší? Určitě organizace. Co si taky spousta lidí neuvědomuje, tak i když máš label a zajištěnou distribuci, zaplaceno dostaneš nejdřív za rok. Posíláš desky v červenci 2009 a peníze za ně dostáváš teď. Není to zrovna legrace. Ale čím víc rosteš, tím je těžší vše domluvit a uspořádat. Já navíc bookuji pro naše interprety turné, pracuji na grafické úpravě alb, plakátů a tak. Hodně mi teď pomáhá John Wagner z kapely Skyrider a Tom z Cars and Trains. S nimi a pár dalšími to víceméně šéfujeme. Cítíš na sobě tlak, pokud zvážíš, že Fake Four je jeden z mála undergroundových labelů, který pravidelně vydává nová alba? Trochu jo, ale nic kvůli tomu měnit nebudu. Že bych třeba musel vydávat čistě hip-hop? To vůbec ne. Vždycky jsme vydávali i ostatní žánry, nebo alespoň muziku přesahující rámec hip-hopu. Jasně, hodně z toho, co vydáváme, je underground hip-hop, který si málokdo dovolí vydat, ale neděláme si z toho těžkou hlavu. Lidé jsou posedlí trendy, takže když vidí, že se underground hip-hop neprodává jako dřív, jdou od toho. Co je tvým cílem s Fake Four? Zrovna teď je to celosvětová distribuce. Snažíme se zaměřit na Japonsko a exkluzivní smlouvy pro jednotlivé země v Evropě. Také Austrálie nás hodně zajímá. Co plánujete v nejbližší době vydat? Novou desku The Great Depression vydávají Gregory Pepper spolu s Factorem pod názvem Common Grackle. Je to takový mix indie popu a hip-hopu. Od Gregory Peppera jsme vydali jeho debut Gregory Pepper & His Problems a podle mě je velmi talentovaný a skvělý textař. Pak budou ti Blue Sky Black Death. Deska se jmenuje Third Party a taky to není čistý hip-hop. Jsou sice hodně ovlivnění hip-hopem, ale slyšet je tam i zpěv. Je to takový synth-pop. Moderní verze Depeche Mode a New Order, ale s těžkými bicími. Pak se na konec roku chystá produkční deska od K-The-I??? se spoustou zajímavých hostů. No a Shapeshifters připravují album. Pak taky Noah23 něco chystá. Bude toho hodně. Dobře, poslední otázka. Kdybys ztroskotal na opuštěném ostrově a mohl si tam sebou vzít jedno album z katalogu Fake Four, které by to bylo? (smích) To se mě přece nemůžeš ptát. To je těžký. Myslím, že hodně lidí to album přehlédlo, ale Gregory Pepper & His Problems je něco skvělého.