Sdílej
Svou kariéru, když tedy nebudu počítat hostovačky a účasti na mixtapech, Canibus odstartoval v roce 1998, kdy do světa vypustil desku „Can-I-Bus“, která i přes svou dobrou prodejnost docela výrazně strádala po produkční stránce (šéfoval ji Wyclef Jean), což ji tenkrát pasovalo mezi největší zklamání roku. O dva roky později se Germaine Williams, jak zní jeho vlastní jméno, pokusil složit reparát s počinem „2000 B. C.“, který, i když byl kritikou ohodnocen o chlup lépe než jeho předchůdce, taky nebyl bůhvíjakou trefou do černého. Třetí pokus v podobě dlouhohrajky nazvané „C True Hollywood Stories“ nebyl žádná sláva jakbysmet. V roce 2002, mimochodem již pod křídly Babygrande Records, vydal čtvrtý kousek „Miclub – The Curriculum“, jenž byl širokou veřejností přijat asi nejlépe ze všech jeho dosavadních pokusů a další šlápnutí vedle se tedy nekonalo. Ve druhé polovině loňského roku nám Canibus naservíroval album „Rip The Jacker“, které je zatím jeho posledním a u něhož bych se tedy v následujících několika řádcích zastavil. Pohled do tracklistu naskýtá zajímavý obrázek v tom smyslu, že se zde nenalézá ani jeden host, který by na majku v rámci boji proti stereotypu hlavního artistu doplnil a i producentské otěže drží jen a pouze jedna osoba, což je vzhledem k dnešnímu stylu milionu featuringů na jednom albu docela překvapením. Co se týče té instrumentální podoby, nejde o nikoho menšího, než-li o beatmakera respektovaných Jedi Mind Tricks, jež si říká Stoupe a.k.a. The Enemy Of Mankind. Ten zde již na první pohled (v tomto případě však asi poslech) lehce změnil strategii, kterou vyznává už hezkých pár let při vaření beatu pro svou crew a k mému překvapení se prezentoval podklady, na které jsme u něj doposud nebyli zvyklí. Abych jen nemlžil, poměrně velkou roli totiž v jeho instroškách hrají jižanské melodie, které se skutečně dají nazvat vším, jen ne synonynem pro temné až hororové motivy, kterými se proslavil a jež dělají z většiny jeho konkurence již nějakej ten pátek sebranku cukrkandlových plantážníků. Nutno podotknout, že i ten Latino Sound v jeho podání nezní špatně, což jistě ocenil nejen sám Canibus a těchto pár klidnějších peckovic jen dosvědčuje jeho rozmanitou beatovou všestranost. Jak jsem již zmínil, Canibus se zde úplně obešel bez hostovaček a všechny party táhne od startu až po závěrečný finiš alba sám (stopáž alba lehce přesahuje 45 minut). Tradičně nazlobeným tónem hlasu prochází mezi všemi jedenácti tracky jako nůž máslem, někdy káže, jindy hudruje, vždy ovšem s kvalitou sobě vlastní, o které by se mohlo mnoha rádoby „real“ rapperům jen zdát. Co se konkrétních pecek týče, na pomyslné stupně vítězů jich podle mého názoru kandiduje celá řada. Ať je to kupříkladu temný a sakra spádný šlágr „Cemantics“, jehož instro se tu asi nejvíce blíží Stoupově tvorbě u Jedi Mind, nebo o kapánek klidnější, přesto neméně kvalitní „Genabis“, která se pyšní příjemným instrem se sborovými nápěvky v pozadí , jenž velice vhodně dokreslují celkovou náladu tracku. Velice si také cením pecky „Poet Laureate II“, která kromě Canibusových skills boduje zdařilým instrumentálem, jež během této poměrně dlouhé písně stihne snad třikrát změnit podobu a pokaždé zní dobře. Boduje i věc „M-Sea-Cresy“, jejíž pohodová bezstarostná kytárka opravdu dělá divy, nebo kousek „Levitibus“, jenž pro změnu vyniká kopajícím beatem, do kterého se musí Canibusovi frázovat jedna radost. Když k tomu ještě připočteme věci jako singlovou „Spartibus“, či výbornou „Psych Evaluation“, jenž jako celek díky zvoleným motivům nezní zrovna pozitivně, vyjde nám rovnice mluvící jasnou řečí o tom, že se zde příliš slabších míst nenachází. Co říci závěrem? Na dnešní poměry jde o kvalitní desku se zajímavými nápady, přísným rapem a dobrými instroškami, což jsou věci, za něž si určitě stojí Canibusův aktuální disk poslechnout, nemyslíte? Tracklist : 01 Intro 02 Genabis 03 Levitibus 04 M-Sea-Cresy 05 No Return 06 Spartibus 07 Indibisible 08 Showtime at the Gallow 09 Psych Evaluation 10 Cemantics 11 Poet Laureate II
Už jsi četl?
