Kamarád, jenž si oblíbil singl „Madam Poezie“, mě asi měsíc před prosincovým vydáním na ICQ dvakrát týdně bombardoval otázkami „tak co, už jsou BPM?“, z čehož vyplývá, že skladba dokázala vzbudit zájem a tím splnila svůj účel. První poslech sice neměl daleko k rozpačitosti, nicméně dojem se zlepšil již hned u toho následujícího. Až mě překvapilo, že to tak rychle uteklo. A to prosím pěkně není tracklist žádný hubeňour, ale standardní čtrnáctimístné menu. Z instrumentálního monopolu povětšinou samplujícího Paulieho Garanda je cítit vůně klasického přístupu. Podklady jsou oproti momentálním trendy záležitostem určitě trvanlivější a budou pomaleji stárnout – to je v hip hopu dokázané. Velmi často potkáte piáno na x způsobů, jemuž občas píchnou i další strunné či smyčcové nástroje vydávající tu příjemné, tu hlubší tóny. Podklady se nikam neženou, nad vším bdí všudypřítomná melancholie. Byť je něco chytlavé více a jiné o poznání méně, ve finále neirituje nic, což se mi často nestává. Pokud se vám v posledních letech líbí Orionovy hostovačky, které budí dojem, že byly napsány ve studiu půl hodiny před nahráváním na koleně, rapově to nebude nic pro vás. Spousta metafor a obrazových přirovnání rozhodně není zkousnutelná ani stravitelná na jeden poslech a již nějakou dobu je jasné, že si kluci v rámci domácí scény asi s nikým příliš nezaspolupracují. Jejich styl by vyzněl v kontrastu s ostatními minimálně nepřirozeně. Jde o slova, jimž se daří vyhýbat polopatické popisnosti, jako je tomu u pětasedmdesáti procent scény ala „jo, vstal jsem, šel jsem tam a tam a viděl to a to“. Řeknu vám, že neslyšet nic zbytečného je docela osvěžující a to jsem se původně bál, že poslech alba bude jako permanentí nahlížení do slovníku cizích slov. Technicky to taky není zlé; Paulie byl jistý už na „Mozolech“ a i „věčně nestíhající“ projev Lipa je zapamatovatelný. Jejich hlasy mají barvu, v současnosti si nevybavuji nikoho, kdo by mi je připomínal. Jo a už jsem vám říkal, že rap o rapu absentuje? Jistě, mohl bych začít vypichovat jednotlivé skladby a různé poznatky o tom, že mi „Madam Poezie“ díky užitému motivu připomíná tři roky staré Apokovo sólo „Kodex Orthodox“, že mi nevoní tamten rým a že támhleta pasáž je zdechlá více, než by bylo zdrávo, ale v tomto případě by jakákoliv konkrétnost ztrácela smysl. Disk definuje sousloví fungovat jako celek, čehož v dnešní době „co track, to jiný producent, případně zářivý host“ nejsme svědky zrovna často. To, že v nich dříme potenciál, už se mi ani nechtělo psát, nicméně sympatický přístup nehledět kolem sebe a přirozeně se držet svého „kopyta“ kvituji. Jestli jsou ale tuzemští fans schopni se jejich podáním prokousat, toť otázka. P.A.Trick Records každopádně jedou – Po Coco Jambovi a Emdeem vyslali do světa další konkurenceshopný produkt.
BPM – Slova (2007, P.A.Trick Records)
