Sdílej
Na Paulieho mě poprvé upozornil Jay Diesel. Po poslechu skladby “Kudla Současná“ následoval rozhovor nejdřív se samotným Pauliem a poté komplet BPM. Už tenkrát jsem v nich cítil obrovský potenciál a jejich prvotina Slova mě v tom jenom utvrdila. BPM přišli s něčím, co u nás chybělo. S čistou poezií. Dokonale zalepili prázdné místo na trhu a dostáli svého jména Básníci před mikrofonem. Tvrdili, že ne každý rapper je básník. To je bez debat. To si ale dost dobře uvědomíš až v momentě, kdy je postavíš vedle někoho jiného. A protože je jejich styl nefalšovaně specifický, nebudu je s nikým srovnávat a jejich nové album Horizonty porovnám s jejich debutem Slova. Album Slova bylo lyrickým masakrem. Cítil jsem v nich mladickou revoltu, enormní snahu změnit zaběhlé šedivé stereotypy, touhu se vyšvihnout a konečně ukázat, co to znamená „použít dobrou metaforu“. Nebyly to skladby o něčem, jen střípky jejich myšlenek, vykreslení jednotlivých nálad. Slova pro slova, rým pro rým. Malovaly obrazy, ale šlo spíš o abstraktní umění. A protože ne v každém dřímá rozervaná duše básníka, stávalo se, že se někdo v záplavě poezie dočista ztratil a zůstal uvězněn v jejich myšlenkovém labyrintu. Prostě se stávalo, že posluchač nedošel tam, kam autor chtěl, aby došel. Tady vidím ten největší posun oproti Slovům. Horizonty jsou konečně hotové skladby. Celistvé písně. To neznamená, že by nás ochudili o jejich poetickou řeč, slouží ale jen k vyjádření už konkrétní propracované myšlenky, kterou už dál zbytečně nešifrují. Jsou více konkrétní. Opět řeší mezilidské vztahy jako v druhém singlu “Horizonty“, kde v refrénu mimo jiné zazní „horizonty konců, smutky a křivdy, jsou novým začátkem…“. Protože jsou zase o něco starší, tak přijde řeč i na životní rozhodnutí, sny, volby a kompromisy jako v tracku “Příběhy z Předměstí“, kde hostuje Lyrik. Nedá se říct, že by byli jejich texty výrazněji jednodušší, jsou ale víc srozumitelnější a daleko více stravitelnější pro širší publikum. Jasným důkazem je pilotní singl “Chill“, kde otevřeli dveře i těm, kteří se k nim normálně neměli šanci dostat. Nemůže chybět ani konfrontace s tím, co následovalo po vydání Slov a jejich vzestupu. Kluci ale chytře tématu „já a rap“ nevěnují celé songy, spíš se o něj jen vždy otřou a zmizí v boční uličce. Souhlasí, že jsou jeho součástí, ale jdou vlastní cestou a to zazní i v brilantní náladovce “Doba je jenom jedna“, kde jim na mikrofonu vypomáhá Kato, který opět potvrzuje to, co všichni už dávno věděli. Co se týká muziky, tak tady si naopak beat vyměnil roli s textem. Jestli byl na Slovech alternativní rap, tady je to určitě instro. Paulie se dobrovolně vzdal svého monopolu a pustil k sobě talentovaného Kennyho, který se stal oficiálním členem BPM. Musím ale také zmínit angažování Filipa Míška z kapely Khoiba, který album posunul úplně do jiné dimenze. Jestli měl někdo občas problém s tím, že nezní dost hip hopově, tohle jim moc nepřidá. Samply zůstaly, ale už to není takové přímé jako dřív. Jsou víc muzikální a jednotlivé motivy dál rozvíjí. Hrají si s tím. Singl “Chill“ s líbivou a jednoduchou melodii patří mezi výjimky. K hudbě se musíš víc prokousat, ale o to víc je pak zážitek silnější. Je znát, že se nahrávali i živé nástroje a to vše jen dokresluje výslednou náladu. Hudebně jdou za hranice hip hopu, což je příjemným zpestřením. Jestli na Slovech dominovalo piano, tady je to určitě kytárka. Posmutnělá nálada jim zůstala. Občas to zní, jako když přijdeš ve tři ráno z pařby, sedneš doma na podlahu a začneš melancholicky pobrnkávat melodie a utápět se v nostalgii. Jestli bereš zkratku emo od slova emoce, tak jsou králové tohoto stylu. Navíc uvolněné tempo ladí s jejich projevem asi nejlépe. Umí ale i zrychlit, jako třeba v energií nabité skladbě “Trhák“ nebo v pecce “Heroica“, kterou produkoval DJ Wich, který dokázal, že umí ušít beat na míru pro kohokoliv a že je stále naší producentskou jedničkou. Na Slovensku vyhráli boj o nejlepší desku roku 2009 Michadelik a Supa. V Čechách podle mě vítězství ukořistili právě BPM. Jsou zase o jeden krok dál, než byli minule a o dva dál než je většina jejich konkurence, která nezná ani jejich tvář, protože jim jen závistivě čučí na záda.
Už jsi četl?
