Vzpomínám si, když v roce 2011 vyšlo Spiritovo album "Nový človek". Tehdy málokdo z řad posluchačů i umělců našeho žánru ubránil tvrzení, že se Spiritem přichází nový typ "hrdiny za mikrofonem". Texty s ezoterickým základem byly ve spojení s atraktivní sebe prezentací "fešáka" Spirita něčím neskousnutelným pro ortodoxní posluchače a zároveň magnetem pro širší publikum. Se vzrůstající odezvou se pak začaly tyto pomyslné nůžky ještě více otevírat. A kdo chtěl
polemizovat o skutečných uměleckých hodnotách Šajsova debutu, musel neustále řešit rozpor mezi líbivou pop artovostí a autorovým apelem na pravdu a nezkreslené hodnoty. Když ohlásil Michal Dušička své druhé album se strohým názvem "Y", netušil jsem příliš, kam tímto označením vlastně míří. Očekával jsem směsici líbivé symboliky ztělesněné "sex symbolem" Spiritem ověšeného do mouder našich předků. Povrchní myšlenka, uznávám. Ale ani samotné album "Y" mne nedokázalo z téhle morbidní myšlenky probrat. A co je ještě morbidnější, pochopit mi to pomohla až Ewa Farna.