Austy

Kostky byly vrženy ještě dříve, než usednul za hrací stůl. Ani netušil, jak se k tomu dostal, nejspíše jako slepý k houslím, o to více bylo očividné, že netuší, oč se tu hraje. Krupiér rozdával karty, které byly peklem cinknuté a hráč předem odsouzený k bankrotu poddajně lízal další a další list, který rozhodoval o jeho osudu. Opíjel se do němoty, holdoval drogám, ženy střídal nevídanou rychlostí, sobecká osobnost zahleděná sama do sebe. Náhle však společenský hluk utichl, na konci hráčského salónku byla tma a z dveří už ho vítal pán podsvětí – Haades.

Rap je jedna velká střelnice, záleží na jednotlivci, zda drží kvér a plný zásobník, nebo stojí v povzdálí jako terč. Postavit se, zamířit a vypálit. Ale kam, aby to mělo ten pravý účinek? Co když oběť nosí neprůstřelnou vestu a několik takových zásahů ji způsobí jen pár zhmožděnin či nějaké to zlomené žebro. Herní fanatici, kteří preferují akční hry, by se mnou jistě souhlasili a sami by mi doporučili jiné místo, které se v účinnosti nemýlí. Zamířit na hlavu. Headshot! Jelikož realita potvrzuje rčení, že ve dvou se to lépe táhne, spojili své síly na mezinárodní úrovni dvě persóny a zaútočili taktéž na místo, které posluchač potřebuje nejvíce, aby hudbu mohl slyšet, mohl ji vnímat a přemýšlet o ní. Jaký je tedy jejich Headshot?

Přesto, že je považován za jedno z nejlínějších zvířátek ve slovenské hře, dokázal svou lenivost nakopat do zadních partií a vynést v zubech novou desku, kterou snad není potřeba ani křtít, neboť autor křtí sám sebe při každé příležitosti vším, co má v sobě alespoň kapku alkoholu. Bohužel, jak sám autor tvrdí, kdyby nebyl tak lenivý, tak desek mohlo být již více, ale dodává, že do budoucna se to chystá napravit. Ležící spící Zverky je zase o něco starší, textově vyzrálejší a proto nadešel pravý čas na to, se na desku trošku podívat a samozřejmě ohodnotit.

Nemusím jít za každou cenu s proudem a tvořit to, co tu už bylo. Tuto větu by si měla pokládat většina tuzemských umělců před spaním, neboť mi u nás stále přijde, že dnešní umělci se bojí novátorství a vytváří jistý kalkul, kterým neoslní, ale ani neurazí, a tak se pak nějak drží toho svého korýtka jako ti naši politici. Všechno nám to splývá v jednu instantní břečku, která se ještě ve vývařovnách druhé cenové u vlakového nádraží několik dekád vyváří a hosté se tváří spokojeně, neboť neočekávají, že by to mohlo chutnat i jinak. Ještě, že se mezi interprety najdou tací, kteří takto neuvažují a nebojí se přijít s něčím novým, co chutná jinak a náhodou i lépe. Nelze se potom divit, že se nám ne náhodou vyrýsuje comeback, který na scéně udělá takto svěží vítr. Marpo s novou deskou je zpět!