Podle Wikipedie v roce 1911 zamrzly Niagarské vodopády, padla dynastie Čching a třeba byly objeveny ruiny inckého města Machu Picchu. O sto let později vydává svůj debut Acme, člen kapely Inside a my si budeme muset počkat, jestli se bude o něm taky jednou psát jako o události roku. Protože Acme patří spíše mezi pamětníky než na vlak nově naskočené, nevyhne se debutu hned celá řada odkazů či rovnou celistvých songů o tom, jaké to dřív bylo. Je ušislyšné (synonymum pro očividné), že z momentálního dění není nadšený a prostřednictvím skladeb jako “Zpátky do wobblu“ nebo “Tak jde čas“se snaží mladým přiblížit, jaké bylo jeho dospívání, seznámení s rapem, který v té době nebyl otrávený jako fazolové klíčky z Německa (nebo kdo ví co) a v podstatě podle jeho slov byl všechno underground. A nebyl by to správný sólo kapr, kdyby si nezaplaval v rybníce tradičních debutových témat jako respekt pro mojí crew, moje rodné město a nohsledů (“Díky“, “Jsme C.L.“, “Tři svíce“), neprozradil něco na sebe jako, že si občas přihne (“Saša“) nebo, že jsou mu graffiti víc než blízké (překvapivě v tracku pojmenovaném “Graffiti“) a navrch nepřibalil pár obligátních punchlines (“Nemám problém“, “Bujón“) Bohužel mě při poslechu přichází na mysl jedna barva a to sice šedivá. Nepříliš výrazná barva. Špatné, hrozné anebo na druhou stranu výborné zábavné desky, které posouvají hranice dále anebo tě nakopnou, si vždycky zapamatuješ, bohužel desky, které jsou uvězněny někde uprostřed, ty jsou odsouzeny k přehlédnutí a zapomenutí. Acme své řemeslo zvládá, technicky nemá problém, působí na mě sympaticky, jen mi připadá, že nemá tolik charisma, aby utáhl celou desku sám na svých bedrech, přestože mu občas helfnou kamarádi jako MVP nebo Trusty a DJ Negative. Pořádný koule nedostane do vínku každý (viď King Kongu?) a někdo je spíše než sólový hráč, tak hráč teamový. To je myslím případ Acmeho. To není nedostatek, to je prostě daný a s tím člověk moc nezmůže. Bohužel ani produkce mu v tomhle směru moc nepomohla. Přestože jsem se někde dočetl, že je pestrá a různorodá, že se na ní podíleli producenti z Čech, Německa i Floridy jako Ownie One, Tone Setter, Mr K.A., Sax a další, na mě působí jako celek trochu tuctově. Zatímco mě na Slyšíš dobře!? bavila originalita a drive, tady se decánko nudím. Ono je to daný taky tím stylem, samohrajky vám moc nálady nevykouzlí a máte při poslechu místy takovou nepříjemnou pachuť umělotiny. Ale opět to neznamená, že by byly špatně vyprodukované, jen mi přilítnou jedním uchem tam a druhým zase pryč, aniž by v hlavě něco zůstalo. Album za kontrolu stojí, ocení ale asi především fanoušci Inside a spřízněné duše. U mě zatím mezi pět a šest, za skreče a word cuty s Biggiem a Chaozz dávám plus, takže nakonec šestka s odřeným virblem nebo…ne, nakonec lepších pět.
Acme – 1911 (2011, Dick´n´Roll)
