Miki červená hlava, Papa Ori, Rumburak nebo Mitch Bjukenen. Tenhle plavčík z Jižáku může mít tisíc jmen a tisíc masek, ale v časech svých padesátin se cítí jako Miky Vorel. Nechce se držet v nějakých žánrových mantinelech, spíše poukázat na to, co v něm vyvolává emoce i mimo komfortní rapové vody. A nová deska vlastně ani není o nějakém dokazování dlouholetosti na scéně, potvrzování vydobytých pozic či posouvání latěk či hranic. Stačilo jen ukázat jinou tvář, přesto součást jeho já. Experimentální, vybočující ze zaběhlého, což může být pro někoho trnem v oku a epicentrem kritiky, pro jiného ale prozření, že interpret tu není od toho, aby pouze uspokojoval druhou stranu.
Pět let po uzavření trilogie „Teritorium“ je tu Orion znovu, obklopen vesměs starými známými. Padesátka na krku, stále aktivní v řemeslu, kterému pomohl na nohy. Možná i z úcty k němu si nasadil kuklu, možná to pouze reflektuje jeho skryté já. Nová deska ale rozhodně nabízí pestrost začínající u rapu, pokračující přes reggae, zpěv, elektroniku až osmdesátkovému zvuku.
Nelze si všimnout jistých spojitostí s Gruppo Salsiccia, což je asi logické, když je v novém projektu namočení také Tomáš Konůpka s pseudonymem IKON. Nechybí ani Igor alias DJ Cut Dem. Mezi hosty nechybí parťák z PSH Vladimir 518, stejně náruživý fanoušek Bohemians 1905 Eurodel z Pio Squad, ale i Pain, jenž nechyběl na posledním dílu „Teritoria“. Výčet přizvaných uzavírají Dr. Kary nebo Lesík Hajdovský z Manželů.
Hned úvodní track „Dunaj“ nabízí zcela jiné vody, než ve kterých Orion běžně plave. Kromě vlastního nápadu a zpracování zde figurují i části textu „Kráľovna bielych tenisiek“, který kdysi pro ikonickou slovenskou skupinu Elán vytvořil Boris Filan. Melancholický nádech na rozjezd funguje a vzbudí pozornost.
Syrová záležitost v podobání „Deutsche Bahn“ nás vrací k časům, kdy Orion neváhal odcestovat k našim západním sousedům, aby se zvěčnil na tamních vlakových soupravách či metrech. Celkovou atmosféru parádně dokreslí hamburský přizvaný Wodka. Vůbec bych se zde nebránil spojení formou soundtracku k nějakému filmu o graffiti, neboť ta atmosféra je silná.
Nálada střídá náladu, „Bob Marley“ se v hrobě rozhodně obracet nebude, nicméně tahle reggae záležitost si mě úplně nezískala, neboť kňouravý projev trochu odvádí mou pozornost od myšlenkového pochodu.
Možná že by mi Eurodel více pasoval do věci „Soccermadi“, která se věnuje fotbalu. Místo něj tu však dostal příležitost britský C. Monts žijící už nějaký ten pátek v Praze. Svůj prostor na desce najde i další populární sport hokej, tentokrát skrze věc „Tak si to sám zkus (Salamati)“.
Kdo by to byl řekl, že se dočkáme toho, že se tuzemští autoři budou vracet ke svým věcem, které vznikaly před čtyřiceti lety. „Je to vono“ je jasným důkazem, že náš oblíbený žánr už se může pochlubit i bohatou historií a má na čem stavět. A možné je všechno, třeba skladbu vystavět pouze na citoslovci, jako to Orion udělal s věcí „Ttttt“.
Nová deska Oriona nabízí pohled, který nám byl doposud ukryt. Určitě se dají najít místa, na kterých by se dalo stavět a dále je rozvíjet. Některé ty polohy jsou fajn, jiné trochu tahají za uši. To je ale asi normální výstup po experimentu. Ne vždy si všechny ingredience sednou a zafungují. „Je Miky Vorel“ určitě nebude albem roku 2026, ale myslím, že autor ani tyto ambice nevykazoval. Jedná se ale o sympatickou rukavici vhozenou do ringu s četnými odkazy a vzpomínkami, které u vrstevníků navodí pocit, že i poletech v tom nejsou sami, v hejnu pulců a ryb. Melodické pozdravy jsou věrohodné a zapamatovatelné, o jejich dlouhověkosti ale rozhodne až čas.
6/10
