V řadě rodin se při setkání potomků řeší nemovitosti nebo staré křivdy. Když se ovšem potkají synové Jadakisse a Biggieho, přijde na přetřes třaskavá rapová historie. Jae’Won totiž před CJ Wallacem bez větších okolků prohlásil, že legendární „Ready to Die“ z roku 1994 příliš nemusí. A aby bylo o čem diskutovat, za lepší desku označil „Life After Death“.
Existují hiphopová alba, jejichž kritika dokáže nadzvednout ze židle nejednoho spoluobčana a „Ready to Die“ mezi ně rozhodně patří. Notoriousův debut pomáhal definovat zvuk newyorského rapu devadesátých let a pro mnohé dodnes představuje jednu z nejlepších prvotin v historii žánru.
Syn Jadakisse z The LOX Jae’Won to ovšem vidí poněkud jinak. „To první album nesnáším,“ prohlásil během rozhovoru se synem samotného Franka Whitea CJ Wallacem. Deska mu zní jako neuhlazený brooklynský pouliční rap, jenž zkrátka není úplně jeho šálkem čaje a mnohem bližší je mu následovník „Life After Death“ z roku 1997, na němž zesnulá legenda ukázala širší hudební záběr, pestřejší produkci i schopnost přirozeně přecházet od drsných pouličních příběhů k přístupnějším hitům.
Nějakou logiku to má. Zatímco „Ready to Die“ působí jako portrét mladého brooklynského rappera, „Life After Death“ už představuje sebevědomého autora, který si troufá téměř na všechno. Ostatně stačí vedle sebe postavit atmosféru „Gimme the Loot“ nebo „Warning“ a rozmáchlost skladeb typu „Hypnotize“, „Mo Money Mo Problems“ či „Ten Crack Commandments“.
Ale znáte to, říct o klasice, že je přeceňovaná, to je skoro stejné jako povědět Italovi z Neapole, že nejlepší pizza pochází z mrazáku. Obě nahrávky každopádně patří mezi zásadní díla rapové historie. Jae’Won pouze znovu otevřel debatu, která se vede téměř tři dekády. Je lepší hladový Biggie z roku 1994, nebo všestrannější a technicky vyzrálejší Biggie o tři roky později?
P.S.: Znám pozemšťany, co to mají podobně u Nase („Illmatic“ vs. It Was Written“ i u Wu-Tang Clanu („Enter The Wu-Tang“ vs. Wu-Tang Forever“).
