Kdysi dávno jsme s lehkým úsměvem ve tváři spekulovali, jestli své oblíbené interprety budeme vídat na pódiích také ve věku přesahujícím půlstoletí. V hudební branži to v případě jiných žánrů není nic výjimečného, ale my jsme byli věrni vodám a břehům, které se teprve formovaly. Hip hop je stále poměrně mladý, přesto už i v tuzemském prostředí můžeme registrovat tváře, které pamatují žánrové třetihory. Není jich moc, ale stejně tak jich nebylo moc, kdy právě oni začali generovat první zvukové stopy. Je to příklad i „funkčního veterána“, který je letos velkým „Jubilantom“.
Kvitujeme fakt, že ještě stále ho to baví, dělat obyčejné věci, které dekády zní neobyčejně. Od časů Trosek uběhla už sakra dlouhá doba, Vec neměl potřebu za celou tu dobu převlékat kabáty a přizpůsobovat se poptávce. Přijal roli prafotra na slovenské scéně, tak to prostě bylo, je a bude. Neznamenalo to však ale, že by strčil hlavu do písku a nevnímal, že se svět kolem něj mění. Nebyl zavřený v base, zavíral se do studia, tudíž moc dobře věděl, jak to vypadá za zavřenými dveřmi.
Calex City vyměnil za Blavu, možná s věkem přijal za své některé jiné názory, ale ve své podstatě se drží stále svého a obklopen je vesměs stejnými tvářemi, což dokazuje i nová deska. Ona také hudební pestrosti vlastně jasně ukazuje, že Vec se nebojí jakéhokoliv žánnru a snaží se proplétat napříč. Hudební Schengen v plné své kráse, sebereflexi a zpracování, který je propustný i tam, kde jako by za běžné situace nebyl signál.
Nejdůležitější je přiznání si reality a svého postavení, což sympaticky v novém tracklistu otevírá „Old school“. Potom už se jedná o pestrou jízdu plnou osobitého humoru, nadhledu a témat, která se dotýkají každého z nás, kdo má doma rodinu. Třeba takové „Furt volačo“ nádherně reflektuje dlouholeté soužití, kde postupem času vyprchá taková ta prvotní zamilovanost a soužití vyžaduje spíše dávku kompromisů a tolerance.
Nemohu se zbavit dojmu, že na mě většinu času dýchá nostalgie a dostává se mi do uší přesně to, co jsem tak nějak čekal. Tu atmosféru umocňují tradiční hosté typu Zveriny Tona Suchoty, Supy nebo Škrupa. Hudebně je velmi příjemná věcička „Na kolesách“ ve spolupráci se Zuzanou Mikulcovou. A to nemusím být zrovna redakční Sagan, kterému není cizí silnice i terén.
Deska „Jubilantom“ je skvělou oddychovkou pro každého, kdo chce naslouchat obsahu a nepotřebuje vypustit přetlak v davu poskakujících v klubu. Pivo lze vyměnit za šálek kávy, klub za domácí pohodu a nechat se jen unášet. Vec vsadil na své největší přednosti a obklopil se hosty, kteří výsledek dělají košatý. Perfektní.
Vlastně mi je tak nějak jedno, že jsem nedostal nic nového, převratného a kromě obsahu vyzrálého padesátníka bych se mohl domnívat, že to není album vygenerované v roce 2026. Není to známka boomerství, spíše faktu, že výsledek opět není ovlivněn sezonou a kalendářem, nýbrž vykazuje potenciál být nadčasový. Několik momentů může rozšířit sbírku hitů Vece, i když možná na první pohled to nejsou tak do uší bijící hymny. Vec zní v roce 2026 jako praotec slovenského žánru, přesto to ale neznamená, že by se na jeho nové desce pouze prášilo z učebnice dějepisu. Jak hudebně, tak obsahově. Je to dospělé, ale není to senilní.
7,5/10
