DJ Richard patří k nejzásadnějším postavám českého hip hopu přelomu 90. let a nultých let. Byl úzce spojený s PSH, působil jako klubový DJ (1996–2008) a výrazně formoval domácí scénu skrze mixtapy, rádia i edukativní přístup k žánru. Jeho selekce stála na soulu, funku, jazzu a rapu s důrazem na groove, historii a respekt ke kořenům. Široké veřejnosti se zapsal především jako moderátor a dramaturg pořadu Soundbomb na Rádiu 1 (1999–2006), kde systematicky představoval old school hip hop, crate digging a kontext americké černošské kultury.
Je autorem a kurátorem řady mixtapů pod značkou Mecca Audio, které měly zásadní vliv na vnímání hip hopu u nás. Od roku 2002 je sunnitským muslimem. Po ukončení aktivní deejayské kariéry se věnuje psaní a archivaci, provozuje blog zaměřený na islám, literaturu, filosofii, společnost a audio projekty včetně koránských recitací. Jeho současná neaktivita na scéně je vědomým rozhodnutím, které sám reflektuje i v rozhovoru pro bbarak.cz a magazín Safraport. Richard, jenž je právě teď aktuální díky projektu „Mixtape Era“ s loučícím se Tao Quitem, přesto zůstává respektovanou a prominentní osobností českého hip hopu, která scénu nejen formovala, ale také ji naučila poslouchat, chápat a zasadit do širších souvislostí.
Bobby: Ještě před svou érou v PSH jsi byl s Kosičem, Kerdou a Peckou v crew GDLT. Kromě věci na sóle Depha a účasti na „Zprdeleklika“ od Chaozzu z toho ale nic nebylo. Nešlo z toho vytěžit o něco víc?
DJ Richard: „Kapela GDLT byl jen teenagerský projekt bez větších ambicí z roku (asi) 1997, do Kroniky bych ho úplně nedával. S Chaozzem jsem neměl nic společného, tam byl jen host Kosa v jednom tracku. GDLT nebyli skuteční rapeři a já tehdy ani neměl dva gramofony. Znal jsem se už se Skuplou a od něj jsem se učil základy djingu.“
Orion kdysi řekl, že „bez Richarda by to tehdy nešlo. Byl jeden z prvních, kdo do toho s náma šel naplno, i když to tehdy ještě nikdo nebral vážně.“ Jak na tu dobu vzpomínáš? Nestřídal jsi tehdy na značkách Skuplu?
„Ano, tehdy, v roce 1998, tam byl formálně DJ Skupla, ale občas mám dojem, že hrával s Michalem i DJ Ali (RIP). Na konci 90. let se ještě hrálo na ideje a ty já měl, takže v tomhle ohledu byl projekt PSH pro mě ideální. Hip hop ale nebyl nikdy můj životní styl, měl jsem rád djing (mám stále), ale jinak to byla pro mě šance získat zkušenost. V roce 2003 jsem se ale rozhodl, že nebudu koncertní DJ PSH a budu se jen věnovat djingu, mixtapes atd.
Moje kariéra vlastně nebyla ani moc dlouhá; začal jsem v klubu Punto v roce 1996 a možná poslední mejdan byl taky v Puntu, někdy kolem roku 2006. Byly to ale formativní roky pro českou scénu, řekl bych, že se už dál moc zásadního nestalo.“
Když slyšíš dnešní Penery, co v tobě převažuje? Je to nostalgie, nebo čirá radost, že ta značka pořád žije a má se k světu?
„Abych řekl pravdu, vůbec to nesleduju a vlastně jsem slyšel jen pár tracků ze solovek Michala. Ten je osobnost a jeho věci jsou zajímavý, vždy si rád poslechnu.“
Co tě tehdy nejvíc bavilo na DJingu? Byly to cuty, výběr tracků, nebo spíš vibe s publikem a předávání knowledge?
„Nebyl jsem nikdy moc party DJ, bral jsem to víc v kontextu s politikou a společenskými tématy. Moje mixtapy jsou spíš koláž kultury Afroameričanů napříč 60. až 00. lety. Tady v ČR ale nikdy nebyla scéna na tenhle styl hraní, vlastně dodnes neznám nikoho, kromě Vronyho a Ceečka, kteří se nejen o hudbu zajímají v širším kontextu, ale hlavně nekvitují ten současný narativ, který hip hop extrémně idealizuje a přehlíží jeho zcela dekadentní, zlo adorující „kulturu“.“
Spočívá podle tebe opravdový turntablismus v technice, v citu, nebo v příběhu, který tím vyprávíš? Sleduješ třeba pořád i soutěže, jichž se účastní ryzí veteráni typu DJ Opii?
„Battle djing by měl být o stylu. Např. dánská scéna v 90. letech – DJ’s Noize, Talkback, Static – ti měli pravidla nepoužívat DJ battle breaks, kde jsou všechny word-cuts pohromadě, ale dělali je přímo z rapových desek. D-Styles jednou řekl, že DJ’s se snaží skrečovat jako když střílí z UZI, a to má pravdu. Skutečný styl a technika skreče se ukáže v pomalých beatech a skrečování slov, ne zvuků.“
Kdybys sis měl pustit jen jeden vinyl z vlastní sbírky a vysvětlit, proč pro tebe znamená tolik, který by to byl?
„Mám pořád hodně rád jakékoli album od Gil Scott-Herona, hlavně ty ze 70. let. Působí na mě dojmem, že se nenechal tím hudebním průmyslem obalamutit a zůstal věrný sám sobě. Zaplatil za to ale závislostí na cracku. Tragický život je asi nejlepší důkaz, že se umělec neupsal ďáblovi.
Ty usměvaví rapeři (Will I Am, Common, Killer Mike ad.), co vystupují pro Obamu v Bílém domě, to je popření étosu 80. a 90. let. Dokud černoch nebyl moc velký kamarád s bělochem, bylo vše OK, pak přišlo BLM hnutí a celý se to prodalo globálnímu kapitalismu. Černošská kultura byla kooptována a revoluce se definitivně pohřbila. Stejně dopadli socialisté v 60. a 70. letech, když přišli levičáci s neomarxismem a začal boj proti tradiční kultuře a patriarchátu.“
Jaký byl tvůj největší DJsko moment kariéry, ať už šlo o konkrétní set, battle, mixtape nebo klubovou noc, kdy si sedlo úplně všechno?
„Asi konec 90. a začátek 00. let, kdy jsem mohl hrát na koncertech Pharcyde, Souls of Mischief, Jeru The Damaja nebo Public Enemy. Akce v Puntu byly taky fajn, moje DJ crew Nerz, Kolack, Enemy, to byly dobrý roky.“
Hádám, že máš mezi nejlepšími deskami všech dob na první příčce pořád „Mecca And The Soul Brother“, ale zeptám se jinak – neskočil ti v posledních letech do nejlepší desítky někdo nový? A platí pořád i to, že nejoblíbenějším producentem je Pete Rock a nejoblíbenějším DJem Jazzy Jeff?
„Ta otázka trochu předpokládá, že se moc nevyvíjím. Upřímně řečeno, když jsem hrál v Lucerně před Pete Rockem a CL Smooth, tak PR na mě působil dost arogantně a ta jeho poslední deska s Commonem je dost slabá, to je fakt pro batůžkáře, co zamrzli v 94.
Mám jedinou kapelu, co mě před pár lety zaujala a napsal jsem k jejich desce „Lese Majesty“ recenzi, byli to Shabazz Palaces. Jejich zvuk byl fakt něco novýho, nečekal jsem, že někdo ještě dnes udělá tak zajímavý a hudebně i ideově kompaktní album.
Jinak ale beru hip hop za mrtvou kulturu, respektive za nový pop. Problém hip hopu spočívá v tom, že pouze na začátku, než ho koupil průmysl, měl potenciál být kulturou, ale nestal se jí. Je to pouze žánr, kde si každý dělá, co chce. Momentálně to je ideální nástroj pro zničení mladé generace a díky globalizaci můžeme hovořit o celosvětovém konzumu. Nicki Minaj vytvořila archetyp „kurvy“ s pseudonázorem, že má svobodu dělat si co chce a „kurvou bejt chce“. Chlápkové zase adorují násilí, drug-sellin’, ale je to ta nezdravá maskulinita, ta hysterická, afektovaná demonstrace síly. Tady je vidět důsledek absence „Father figure“ v afroamerické rodině. Světlo na konci tunelu nevidím, svět potřebuje nějaký restart. Tahle „kultura“ je nesmysl, nejde jen o ni samotnou, ale o to, jak si sama neuvědomuje, jak je hloupá. Tradiční kultura „spočívá v pravdivém zobrazení démonického jako démonické.“ („Moderní umění a smrt kultury“ Hans R. Rookmaaker)
Proč si skončil s vydáváním mixtapů? Některý série, třeba ta věnovaná J Dillovi, byla pro mnoho z nás opravdu zásadní…
Jak jsem řekl už výše, vše jsem prodal a nejsem aktivní DJ od roku 2007. Mixtapes mám pořád v kompu uložený, něco přes 30, ale nic neplánuju. Hip hop pro mě není důležitý. Jemu je lépe beze mě a mně bez něj taky, jsme šťastně rozvedeni.
Co podle tebe zůstalo stejné mezi devadesátkami a dneškem a co se úplně vytratilo? Sleduješ dnešní českou rapovou scénu? Kdo tě baví a kdo ti připomíná tu energii z vašich začátků?
Někdy mám dojem, že i DNA člověka byla jiná ještě před 20 lety. Už to asi bylo řečeno vícero způsoby výše, žiju fakt, fakt, hodně jinak než vy, co sledujete Okayplayer a věříte, že Erykah Badu a Questlove jsou fajn lidi. Poslední video od Public Enemy udělala AI a Flava Flav tam je růžovej jak maršmeloun. Problém by asi nebyl v tom, že se Hip hop zaprodal, ale on se tváří, že to vše „skvěle“ vymyslel, že celý biz jede podle plánu, jenže se spíš potvrzuje, že: „Old white men is runnin this rap sht, Corporate forces runnin this rap sht, Tall Israeli is runnin this rap shit“.
Baví vás obsah bbarak.cz? Budeme vděční, když nás podpoříte na Buy Me a Coffee
Pokud jde o beaty, o tvých produkcích jsem nevěděl. Dělal si už něco v době „Repertoáru“, nebo to přišlo až později? Máš představu, kolik beatů ti leží v šuplících?
Nene, nikdy jsem nebyl beat-maker/producent. To, co dostal ode mne Tao, to bylo moje experimentování v programu Acid, kde jsem si dělal smyčky (loops), něco jsou v podstatě hotový beats. Ale neměl jsem nikdy ambice vyjít s tím ven. Celkem jsem udělal asi tak 50 draftů se samplem, někde je beat. Je to ale dost starý, dělal jsem to v letech 2003-2006. Zkušenosti jsem bral od Vronyho, co dělal jeden track na první sólovce Oriona. Na několika svých mixtapech jsem ty loops/beats použil.
Co pro tebe v rámci tvé nejzapálenější éry znamenal crate digging’? Jde nějaký způsob posedlosti, rituálu, nebo snad i meditace?
Meditace určitě ne, spíš rozšiřování obzorů napříč styly, kde nakonec můžeš skončit u knížky o africké historii. Technická stránka samplování, vůbec moderní hudby, je v podstatě okultistická, protože to už není „storytelling“, tak jako to třeba dělá klasika nebo folklor, kde určitá společnost a její jedinec chápou vše, co se tam odehrává; klasická hudba je oproti moderní hudbě kontemplativní. V moderní hudbě se pracuje se sugestivním, hypnotickým motivem smyčky, kluby se stávají „chrámy“, kde se odehrávají „faustovské“ mše. Osobně mám problém s moderní hudbou, protože až moc rozdmýchává emoce. Vyrovnaný člověk musí mít střed, ze kterého vychází a k němu se vrací. Je to jeho referenční rámec. Nahlížim na člověka a svět jen skrze postmodernu (Lewis Mumford, M. McLuhan, Daniel Bell, Neil Postman, Jean Baudrillard) a osobně vycházím z islámských pozic (v roce 2002 jsem konvertoval), proto tedy vše spíš problematizuji a můžu působit „prudérním“ dojmem.
Tao Quit má pro řadu lidí kvůli neustálému vydávání všeho nálepku bizarního umělce. Jak moc sis prověřoval jeho katalog?
Osobně jsme se nepotkali, ale psali jsme si několik delších emailů, abych věděl, co má v plánu. Jeho přístup je ale osobitý, nekopíruje něčí styl, zároveň má tu svou věc rád. Hned od začátku jsem mu nechal volnou ruku, vysvětlil jsem mu, jak staré věci to jsou a že to jsou často jen drafty samplů. On ale není typický raper, něco může připomínat spoken word. V jednom rozhovoru řekl Jay Dee, že když produkoval Frank N Dank, tak to nebylo proto, že rapovali jak Rakim, ale proto, že byli opravdoví; a to byl částečné i můj dojem z toho, co Saša dělá.
Slibuješ si od toho něco? Třeba že by to mohl být začátek pozvolného návratu na scénu? Naplno už se do ní vrátil, byť v trochu jiné pozici, i Abdul 52…
Nene, Hip hop je moc divoká řeka, kam nechci podruhé vstoupit. Mám rodinu, dvě děti, pracuju. Moje cesta se ubírá zcela jiným směrem. Big up Abd52!
Žádal tě o beaty i někdo před ním? Kdo všechno třeba slyšel tvoje dosavadní produkce? Dokážu si představit, že např. Orion.
„Ne, kromě svých mixtapez, tyhle beats nikdo neslyšel. Pouze jednou jsem si s J-Kidem vyměnil beat-tape, ale to je už… ani nevím.“
Když se přepneš do role fanouška a pouhého konzumenta hudby, jaký koncert považuješ za svůj životní, který si budeš pamatovat až do posledního dne?
„Hodně rád vzpomínám na oba koncerty Pharcyde v Roxy někdy v 90letech, byli tam jen ve dvou: Imani a Booty Brown, řek bych, že Pharcyde jsou mnohem chytřejší rap než Tribe nebo Kweli. Skvělý ale byli taky Smif N Wessun a Heltah Skeltah, vidět Sean Price naživo, to bylo super. V ’99 jsem jel sám do Mnichova na De La Soul, hráli hodně věcí ze Stakes is High a nebylo to ještě tak moc ve stylu „Ooooh“ s Redmanem, co už mě moc nebavilo. Před 10 lety hrál v Praze Ahmad Jamal a bylo poznat, že tenhle „nekomplikovaný“ jazz je mnohem víc trvanlivější, než ta free-jazzová avantgarda, co se většinou nahrávala pod drogama, lidi jí možná nechápali už tehdy a dnes to je jen skanzen, co se nedá poslouchat.“
