Smogův otvírák v nejlepším beatu prvního releasu Syndrom Snopp z roku 1998 je legendární už od začátku, kde "vítr foukal a byla trochu zima." Je to přesně ten druh rýmu, k němuž podobná instrumentálka skoro vybízí. Když hned poté sklouzne Smog k prozaické metafoře: "Nebe bylo jako negr s bílejma očima," víme už, že tahle poezie bude hlavně špína.
Ono už jenom to napůl vyšinuté řvaní naznačuje, že to nebude básnička jako od BPM. Smog si užívá svobody, kterou mu dopřává noc, jíž doprovází většinou ticho a klid. V tenhle čas venku nikoho moc nepotkáte, jako panelákové dítě však můžete u téhle skladby vchutnávat barevný čtverce na domech ve vašem sídlišti.
Gipsy přistupuje ke zbytku stopáže nekompromisně, Smogova sloka však paradoxně vítězí svojí obyčejností a její energie žije hlavně z pocitů. "Spíš děs jsem měl, až zas přijde nový ráno a ty lidi půjdou ulicema, v hlavách nasráno". Gipsyho flow je technicky zajímavější díky dovedně ovládanému řvaní, Smogova zahořklost zase víc prospívá atmosféře.
V porovnání s charakterem dnešní tvorby můžeme hovořit a rozmanité slovní zásobě a obraznosti, jež je přitažlivá a přitom přístupná i méně náročnému posluchači. Beat již bohužel přes své nesporné kvality nemůže konkurovat současné produkci. Tady zůstává genialita hlavně v báječném rozvržení samplů a aranží.
Moji známí se často diví mé schopnosti odkráčet k ránu z party domů, i když to obnáší třeba deset kilometrů chůze. Kdybych měl tuhle obsesi nějak vysvětlit, použil bych tuhle sloku, protože vystihuje ten moment, kdy je každá prázdná ulice jen vaše. Pouliční nokturno.
