První den se nesl ve znamení pěkného slunného počasí, pátek občas pozlobil nepříjemnou bouřkou a přívalovým deštěm. Těm, kteří den před tím popíjeli a zároveň stanovali, se proto mohlo stát, že měli na vodě nejen žaludek, ale i prozatímní obydlí. Naštěstí to nebylo zase až tak strašný, aby to ovlivnilo náladu pátečního odpoledne, večera a noci. Černého Petra si vylosoval člen Big Bossu Berezin, kterého následovala dvojice Vec a Zverina, který se podle nejnovějších statistik stal nejoblíbenějším rapperem v domovech pro seniory (je to totiž jediný člověk, kterému důchodci díky hlasitému projevu rozumí). Kempové stálice měly ze začátku trochu strach, jestli přijde dostatek lidí k pódiu, protože přeci jenom návštěvníci ve dvě odpoledne řeší jiné věci než koncíky, ale naštěstí se ukázalo, že obavy byly zbytečné. Jak CP Kombo, tak i Pio Squad měli na svůj čas velmi slušnou odezvu a užívali si to obě strany. Polského Ten Typ Mes a německé duo Retrogott a Hulk Hodn ocenili především skalní z domovské země, i když druzí jmenovaní mě třeba fakt baví. Ty jejich retro výlety do instrumentálek od lidí jako Smiff-N-Wessun nebo Pete Rock&Cl Smooth ve spojení s Retrogottovo skromností a plachostí, jsou určitě zajímavou kombinací. Retrogott je německá verze našeho Kata. Velmi příjemným překvapením a jednoznačně černým koněm pátečního dne se pro mě stala kalifornská trojice Pac Div. Škoda, že jejich vystoupení zpozdila průtrž, která taky odehnala nějaké lidi. Věřím, že kdyby tahle parta hrála v noci, v nějakém prime timu, tak by publikum šílelo. Ta show měla koule jak King Kong, Pac Div pumpovali do lidí neuvěřitelnou energii a přestože se rádi ohlíží přes rameno třeba tím, že zajedou pecku do bubnů od Pharcyde nebo LOTUG, tak jsou stále fresh a aktuální. Show byla prostě masitá. Tohle mi chutnalo. Naopak mě trošku zklamali Phi-Life Cypher, na který jsem se hodně těšil, protože po vydání Millennium Metaphors byli pro mě nejlepší anglickou skupinou a navíc jsem vždycky umíral na jejich koncertech. Tentokrát to ale nemělo takovou šťávu, jako by už byli Si Phili a Life MC unaveni stářím, moc se po pódiu nepohybovali a chvílemi to zavánělo monotónností. I když jejich tracky zní pořád zle, do euforie mě to nedostalo. Rugged Man ani zklamat nemůže. Tradičně ve svém hnusném oděvu (zajímalo by mě u jakého krejčího nakupuje) projížděl své hymny jako “Lessons“ či “Chains“, ale nemohl vynechat ani jeho nejúspěšnější sloku z “Uncommon Valor“, za kterou sklidil pochvalu jak u The Source, tak i třeba u hiphopdx.com. První sloku mu nezarapoval Vinnie Paz, ale mladý (myslím, že devítiletý) Kanaďan Stevie, kterého R.A. potkal v Torontu a přitáhl sebou na Kemp po boku další šestnáctileté Kanaďanky MC Nova Rockefeller, která si tady odpresentovala tři skladby. Poté bohužel následovala smrtící sérka nepříjemného čekání, která podle mě lidi strašně unavovala a hlavně je vyváděla z tempa. Beatboxer Eklips měl zpoždění na letišti, program nabral velký skluz a už to skoro vypadalo, že ani nevystoupí. Naštěstí dorazil a předvedl docela slušnou show, ve které kombinoval jak vytváření instrumentálek pomocí implantovaného orchestru v ústní dutině, tak také napodobováním známých hlasů jako Jigga, Snoop nebo Xzibit. Obzvláště se mu povedl Busta Rhymes a jeho “Break Ya Neck“. PSH vystoupení proběhlo bez jakýkoliv potíží, ale potom se zase trochu čekalo, protože se na pódiu připravovalo dvoj vystoupení. Jednak audiovizuální rychta v podobě škrábající chobotničky Beat Torrent, kombinující mixování všech možných hudebních žánrů a promítání na plátno, tak se chystala i jedna z nejlepších hh skupin na světě hrající na živé nástroje. Hocus Pocus patří mezi ty kapely, které nezainteresované neurazí a fajnšmekři odchází po jejich vystoupení s úplně mokrým trikem. Mokrým ani ne tak od potu, ale od slin tekoucích z pusy a uší. Pharoahe Monch v roce 2008 nedorazil, v pátek byl ale přítomný. Aby něco nechytil a znovu neonemocněl, tak vzal radši pódium útokem v plynové masce (znáte to, všude spousta bakterií a virů). Nemůžu říct, že bych se nebavil, ale přesto jsem čekal něco víc. Bylo to asi taky způsobený tím, že měl Monch potišejc mikrofon a tudíž musel více řvát. Stalo se párkrát, že nestíhal s dechem. Celkově nepůsobil až tak familiérním dojmem jako někdy jindy a spíš své emoce schovával někde uvnitř, takže trofej o ledového krále znala hned svého nového majitele. Nicméně jeho mávání stojanem na mic a hymny “The Next Shit“ a “Simon Says“ potěšily. Škoda, že jeho největší hit s ním musel rapovat jeho DJ. Looptroop taky trochu zůstali za mým očekáváním. Zdržování před začátkem, zapojování techniky, problémy se zvukem, všechno se to tak nějak negativně promítlo do jejich show, aniž by na tom nesli nějakou vinu. Ne, že bych se nudil, to ne, ale bohužel to bylo asi to nejslabší vystoupení, které jsme tady mohli od nich za těch několik let vidět. Těšil jsem se třeba na singl “Professional Dreamers“, ale vůbec to nevyznělo nebo ne tak, jak jsem si představoval. Tady se sen prostě v realitu neproměnil. Hlavním headlinerem pátečního dne byli M.O.P., kteří se jako správní pachatelé vraceli po čtyřech letech na místo činu. Bylo to symbolické. Čtvrtek spálili pyromani Arsonists a pátku zatopil Firing Squad. Byla to důstojná tečka za celým dnem, nicméně i u nich mi přišlo, že ta odezva od lidí už nebyla taková jako když tu byli poprvé. Já osobně miluju jejich druhou desku, takže jsem si nejvíc ulítl na peckách “New Jack City“ a “Stick To Ya Guns“, ale i třeba novější hymny “U Don´t Know remix“(měl jsem pocit, že mi ten buben vytrhne srdce z těla) či “Put It In The Air“ zní v jejich podání strašně zlověstně. Na “Ante Up“ se spustil asi zatím největší bordel od čtvrtka. Druhému dni ublížilo trochu počasí, čekání a únava, nicméně i tak se jednalo o povedený mejdan. Zítra projedu poslední sobotní den. Můj první den na HHK 2011
Můj druhý den na Hip Hop Kempu 2011
