Napříč ghettem aneb Manhattan nejsou jen mrakodrapy. Psalo se 14.srpna 2008. Hodil jsem si do batohu sváču skládající se z dvou burgerů od Burgerkinga (jehož personál se zpravidla skládal z afroameričanů) a dr.Peppera. Baterky ve foťáku i kameře hlásí plnej stav a já se vydávám směr jih z Riverdale, netušíc kde až dneska skončím. Původní plán čítal letmý checking severního cípu Manhattanu (Dyckman Street), především místního Hiphop shopu s cílem pokoupit nějakej vzácnej hiphopovej artefakt. Slunce pálí do zad, pouštim mp3 do uší a jdu… Na manhattan se dostávám po mostě na 207th street, v těsné blízkosti obrovského depa NY metra. Okamžitě jsem začal hledat nějakej ten piece, což se mi bohužel těsně nepovedlo, viděl jsem jen pracovníka drah na štaflích s hadrem v ruce a kýblem barvy vedle sebe a bylo jasný co dělal… smůla. Co se týče grafitti ve spojení s metrem, je to velká vzácnost něco vidět. Jak jste mohli vidět například ve Style Wars, depa jsou obehnaný ostnatýma drátama, proti kterejm jsou ty naše český spíš jenom takový opepřený provázky. Přelézt tamní plot už představuje hodně vážný zdravotní riziko, protože to jsou v podstatě nabroušený ocelový hvězdice, popř. Žiletky namotaný na ostnatejch drátech ve tvaru spirály po celym obvodu plotu, viz fotky. Co se týče podzemního systému, už i tady je problém, protože většina tajnejch chodeb už zas tak tajná neni, takže dostat se do podzemí už lze prakticky jenom přímo ze stanic. Aby toho nebylo dost, tak sankce za poškozování vlaků se pomalu ale jistě zpřísňují, takže výsledkem toho všeho je znatelnej pokles train bombingu… což je škoda (thanx to BigJack za info) Pokračuju dál, míjím obrovskou zeď s motivem New Yorku od samotných Tats Crew, stará očividně kolem 10 let, jako celek nikým nepřejetá (když nepočítám těch pár ožralejch bombů v dolní části)… holt Tats jsou v NY pořád bohové. Pomalu začínám cejtit změnu v místním osazenstvu. Bílá barva pleti se pomalu vytrácí, a místo ní pozoruju už prakticky jenom Niggaz a Latinos… Bílý potkávám dost řídce, a když už, tak striktně nad 70 let věku. Tady se poprvé stalo to, čemu jsem nechtěl v roce 2008 věřit, a čemuž jsem v podstatě dál nevěřil v domnění, že dětská pyrotechnika není nic nedostupnýho. Ano, výstřely za bílého dne, kdesi mezi domy, asi 100m ode mě. Nic jsem v tu chvíli nechtěl zbytečně dramatizovat, hodil jsem to do škatule petarda a přešel jakoby nic, ale nabývající zkušenosti v následujících týdnech mě posléze přesvědčily. Jak jsem postupoval na jih, výskyt černý barvy pleti povážlivě řídnul aby vládu převzaly všechny možný variace na téma Latinská Amerika, hlavně Dominikánci. Odevšaď byl cejtit drogovej byznys a mafie. Pomyslnou korunku tomu nasadil menší podsaditej mexikánec (oni v podstatě jinak nevypadaj ) kterej na mě narovinu vyhrknul „Wanna some dope?" Pohotově jsem odvětil „Out of money man…" což byla fráze předem připravená, která mě měla ochránit před podobnym nebezpečím, což nakonec naštěstí vyšlo. Podvědomě jsem zrychlil krok až jsem se oficiálně ocitnul ve čtvrti, která v 70. a 80. letech neotřesitelně okupovala přední příčky žebříčku nejnebezpečnějších míst v NY díky crackovejm mafiím jako Wild Cowboyz nebo Red Top Gang, díky čemuž se zařadila do nechvalně známý skupiny hoodů zvanejch Crack Cities – Washington Heights. Dneska už tu není tak husto jako dřív, ale historie týhle oblasti se s ní potáhne ještě hodně dlouho. Sjetý dealující existence postávající na rohu, předstírající zaujatou četbu novin, a každou chvíli zpoza nich vykukující doufajíc že natrefí na zákazníka, jsou tu dost častým jevem. Nervózní kouřim jedno mentolový máčko za druhym (nejlevnější cigára – 5,50 $) a jsem rozhodnutej výlet ukončit na nejbližší zastávce metra. V tuhle chvíli jsem si vzpomněl na hiphop shop kterej už je asi 20 bloků za mnou a poprvý jsem se rozhodl vytáhnout mapku a nespolíhat na to co si pamatuju z Google maps. Přislo dost nepříjemný zjištění, spíš bych řekl až šok – V ranním shonu jsem si vzal jinej batoh….Důsledky v kostce: Nemám kartu na metro, nemám plánek, nemám peněženku, nemám sváču a hlavně nemám ánung jak se z týhle prekérky dostanu. Jediný co mě zachránilo byla dva dny stará obyč voda v petce. Mým štěstím bylo to, že jsem narazil na Broadway, která protíná celej NY od severu k jihu, a o níž jsem věděl že mě dovede k central parku, kde na 107th street bydlí kamarádka, která mi určitě pučí nějaký ty drobný na dopravu zpátky do BX… Možnost vrátit se jsem zavrhnul, protože když už pudu tak jako tak jak debil pěšky několik kilometrů ghettem, tak nechci koukat na to samý, a hlavně oblast kterou jsem prošel jsem nějak moc nechtěl riskovat ještě jednou… Takže jsem se psychicky připravoval na to, že budu muset protnout Harlem… Hladovej jako prase jsem vykročil… Držel jsem se Broadwaye, na který to jakž takž žilo, takže jsem se na ní cejtil v rámci možností celkem bezpečně. Občas, když jsem se otužil a hlavní třída mě přestala bavit, odbočil jsem na paralelní avenue mezi baráky, což ale zpravidla končilo dost rychlym návratem zpátky na Broadway. Všudypřítomný postávající skupinky pochybnejch hispánců co po mě koukali ne zrovna láskyplně mě vždycky přesvědčily. Z aut a otevřenejch oken řval latinskoamerickej folklór, sem tam jsem narazil na skupinky tejpků kterejm bylo takový vedro že ukopli ventil z hydrantu a používali ho jako nonstop sprchu, nebo spíš vodní dělo, který po vlastnim osvěžení namířili na zbytek ulice a představovali jakousi pouliční myčku zdarma. Došel jsem na 155.ulici, která tvoří pomyslnou hranici WashHeights a Harlemu. Nadechl jsem se vstoupil do čtvrti která je natolik zprofanovaná a spojená s násilím jako Kája Gott s včelkou Májou. Paradoxně jsem se tady ale cejtil o něco líp než v dominikánskejch slumech který jsem měl za sebou. Atmosféra byla taková poetičtější, což bylo způsobeno např. frekventovaným výskytem kostelů, většinou násilně vklíněnejch do projectový zástavby, ze kterejch bylo možno zaslechnout klasický černoššský gospel sbory. U jednoho kostela mi to nedalo a šel jsem se kouknout, což byl dost silnej zážitek. U vchodu se na mě sestra podezřívavě podívala, ale pustila mě dál. Co se týče hudby, málo co by se s tím dalo srovnávat. Sbor složenej z lidí napříč věkovym spektrem, kterej byl sladěnej tak, že člověku se až draly slzy do očí. Škoda jenom že jsem na závěr udělal fatální chybu, a to sice vytáhnul kameru… Kdybych nebyl v kostele, určitě bych dostal přes držku. Vlastně ani nevim jak mě to napadlo v kostele, kde jsem představovat bílou menšinu menší než podíl mozkovejch závitů v hlavě George Křovího… Oproti Dyckman Street nebo WashHeights v Harlemu značně přibylo hiphopový kultury. Pomalu ale jistě vytlačovala latinskoamerickou hudbu jak z oken domů tak z oken projíždějících aut. Jakousi domáckou atmosféru podtrhovaly skupinky postarších černochů sedících kolem stolů na ulici a hrajících kostky, poker a jiný společenský hry o cash. Kolem nich byly vždy hloučky zvědavců a rádoby radilů, který se očividně bavili sledováním smůly a ztráty peněz hráčů. Jeden z těhle hloučků jsem si z dálky vyfotil, což se ještě ten večer stalo mojí noční můrou. Když jsem tu fotku přetáh do kompu, zjistil jsem ze mi jeden z těch hráčů (obrovitej děsivě vyzerající nigga) koukal přímo do objektivu… Nastala totální paranoia a uvědomnění si svojí zbrklosti a nezodpovědnosti. Okamžitě jsem vykouk z okna jestli mě někdo nesleduje nebo tak podobně, protože obyčejný lidi v NY rozhodně nemaj rádi když si je někdo fotí. K pointě toho všeho se dostanu v dílu věnovanym Jižnímu Bronxu… Po 25 blocích jsem se cejtil jakože do Harlemu patřím… Držel jsem se pravidla nikomu se nekoukat do očí, ideálně nikam, a všechno bylo v pohodě. Asi na 130tý jsem narazil na desku s mapou harlemu, kde jsem vyčet, pokud neodbočim z Broadwaye, celkem slušnej kus si zajdu. Otužilej prozatimnim hladkym průběhem cesty jsem to teda udělal abych vzápětí litoval… Ocitl jsem se na ulici, kde až na klasický skupinky niggaz nikdo nebyl, a která byla po celý jedný straně ohraničená plotem, takže jsem se cejtil trochu jako v pasti. Moje dementní hrdost a ješitnost mi rozkázala nevracet se jako srab a projít ten necelej kilometr jako chlap. Přecházel jsem z jedný strany ulice na druhou podle umístění skupinek, a kdybych se nedíval do země a viděl jejich pohledy na mě, dozajista bych se posral. V tu chvíli do mě moje svědomí bez přestání hučelo „Co si vlastně myslíš ty kreténe?? Že seš superman bo co?? Tohle je HARLEM magore!" Čumějíc do země jsem cejtil jak mě jejich oči propichujou, jak jsem automaticky získal status vetřelce a jak musí bejt ten baťoh na zádech, ledvinka a bílá huba provokativní… Nabíhala mi husí kůže a v tu chvíli jsem si přísahal že už takovou blbost nikdy neudělám. Prostě něco jako když si člověk po kalbě říká že už nikdy nebude pít…Připadal jsem si jak sprinter na startovní čáře, připravenej reagovat na jakejkoli podnět úprkem. Když jsem konečně viděl konec ulice a její ústí na ulici, kde už aspon jezdily auta, pomalu ale jistě mi začal padat šutr ze srdce. Na závěr jsem se otočil a začal se smát… bylo to něco jako orgasmus, zdolání střechy světa…. Po chvíli jsem došel na Adam Clayton Powell Jr. Boulevard, po kterym jsem se vydal už přímo k Central parku. Tohle bylo poprvé, kdy jsem na velký rušný ulici opravdu neviděl široko daleko nikoho bílýho. Ale v kontrastu s tím čím jsem pár desítek minut předtím prošel, jsem se cejtil navýsost bezpečně. V klidu jsem si pokuřoval, když jsem si všiml naproti přes ulici velkýho nápisu Apollo Theatre… vůbec jsem to neplánoval, prostě jsem ho potkal, asi osud. Silnej okamžik. Ti kdo ví tak ví… Za dalších patnáct bloků se přede mnou otevřela rozlehlá uklidňující zeleň. Po 5 hodinách a 131 blocích jsem došel jsem k central parku, živ a zdráv, k smrti hladov, unaven, ale psychicky navýsost ukojen…. Pak už jenom 3 ulice na 107th doufat že známá je doma, což se naštěstí povedlo (jinak bych musel jít ještě mnohem mnohem dál a nebo hodit obrácenou čepici před sebe na zem a začít tancovat), pučit prachy a šup do Burgerkingu na zasloužený 3 triple whoppery a maxi dr. Peppera…. Příště vám přiblížim svět Brooklyn ZOO….. Už jsi četl? N.Y.: Hlavní město hip hopu a epicentrum scény pod drobnohledem: První část
N.Y.: Hlavní město hip hopu a epicentrum scény pod drobnohledem: Druhá část
Napříč ghettem aneb Manhattan nejsou jen mrakodrapy. Psalo se 14.srpna 2008. Hodil jsem si do batohu sváču skládající se z dvou burgerů od Burgerkinga (jehož personál se zpravidla skládal z afroameričanů) a dr.Peppera. Baterky ve foťáku i kameře hlásí plnej stav a já se vydávám směr jih z Riverdale, netušíc kde až dneska skončím. Původní plán čítal letmý checking severního cípu Manhattanu (Dyckman Street), především místního Hiphop shopu s cílem pokoupit nějakej vzácnej hiphopovej artefakt. Slunce pálí do zad, pouštim mp3 do uší a jdu... Na manhattan se dostávám po mostě na 207th street, v těsné blízkosti obrovského depa NY metra. Okamžitě jsem začal hledat nějakej ten piece, což se mi bohužel těsně nepovedlo, viděl jsem jen pracovníka drah na štaflích s hadrem v ruce a kýblem barvy vedle sebe a bylo jasný co dělal... smůla. Co se týče grafitti ve spojení s metrem, je to velká vzácnost něco vidět. Jak jste mohli vidět například ve Style Wars, depa jsou obehnaný ostnatýma drátama, proti kterejm jsou ty naše český spíš jenom takový opepřený provázky. Přelézt tamní plot už představuje hodně vážný zdravotní riziko, protože to jsou v podstatě nabroušený ocelový hvězdice, popř. Žiletky namotaný na ostnatejch drátech ve tvaru spirály po celym obvodu plotu, viz fotky. Co se týče podzemního systému, už i tady je problém, protože většina tajnejch chodeb už zas tak tajná neni, takže dostat se do podzemí už lze prakticky jenom přímo ze stanic. Aby toho nebylo dost, tak sankce za poškozování vlaků se pomalu ale jistě zpřísňují, takže výsledkem toho všeho je znatelnej pokles train bombingu... což je škoda (thanx to BigJack za info) Pokračuju dál, míjím obrovskou zeď s motivem New Yorku od samotných Tats Crew, stará očividně kolem 10 let, jako celek nikým nepřejetá (když nepočítám těch pár ožralejch bombů v dolní části)... holt Tats jsou v NY pořád bohové. Pomalu začínám cejtit změnu v místním osazenstvu. Bílá barva pleti se pomalu vytrácí, a místo ní pozoruju už prakticky jenom Niggaz a Latinos... Bílý potkávám dost řídce, a když už, tak striktně nad 70 let věku. Tady se poprvé stalo to, čemu jsem nechtěl v roce 2008 věřit, a čemuž jsem v podstatě dál nevěřil v domnění, že dětská pyrotechnika není nic nedostupnýho. Ano, výstřely za bílého dne, kdesi mezi domy, asi 100m ode mě. Nic jsem v tu chvíli nechtěl zbytečně dramatizovat, hodil jsem to do škatule petarda a přešel jakoby nic, ale nabývající zkušenosti v následujících týdnech mě posléze přesvědčily. Jak jsem postupoval na jih, výskyt černý barvy pleti povážlivě řídnul aby vládu převzaly všechny možný variace na téma Latinská Amerika, hlavně Dominikánci. Odevšaď byl cejtit drogovej byznys a mafie. Pomyslnou korunku tomu nasadil menší podsaditej mexikánec (oni v podstatě jinak nevypadaj ) kterej na mě narovinu vyhrknul „Wanna some dope?" Pohotově jsem odvětil „Out of money man…" což byla fráze předem připravená, která mě měla ochránit před podobnym nebezpečím, což nakonec naštěstí vyšlo. Podvědomě jsem zrychlil krok až jsem se oficiálně ocitnul ve čtvrti, která v 70. a 80. letech neotřesitelně okupovala přední příčky žebříčku nejnebezpečnějších míst v NY díky crackovejm mafiím jako Wild Cowboyz nebo Red Top Gang, díky čemuž se zařadila do nechvalně známý skupiny hoodů zvanejch Crack Cities - Washington Heights. Dneska už tu není tak husto jako dřív, ale historie týhle oblasti se s ní potáhne ještě hodně dlouho. Sjetý dealující existence postávající na rohu, předstírající zaujatou četbu novin, a každou chvíli zpoza nich vykukující doufajíc že natrefí na zákazníka, jsou tu dost častým jevem. Nervózní kouřim jedno mentolový máčko za druhym (nejlevnější cigára – 5,50 $) a jsem rozhodnutej výlet ukončit na nejbližší zastávce metra. V tuhle chvíli jsem si vzpomněl na hiphop shop kterej už je asi 20 bloků za mnou a poprvý jsem se rozhodl vytáhnout mapku a nespolíhat na to co si pamatuju z Google maps. Přislo dost nepříjemný zjištění, spíš bych řekl až šok - V ranním shonu jsem si vzal jinej batoh….Důsledky v kostce: Nemám kartu na metro, nemám plánek, nemám peněženku, nemám sváču a hlavně nemám ánung jak se z týhle prekérky dostanu. Jediný co mě zachránilo byla dva dny stará obyč voda v petce. Mým štěstím bylo to, že jsem narazil na Broadway, která protíná celej NY od severu k jihu, a o níž jsem věděl že mě dovede k central parku, kde na 107th street bydlí kamarádka, která mi určitě pučí nějaký ty drobný na dopravu zpátky do BX… Možnost vrátit se jsem zavrhnul, protože když už pudu tak jako tak jak debil pěšky několik kilometrů ghettem, tak nechci koukat na to samý, a hlavně oblast kterou jsem prošel jsem nějak moc nechtěl riskovat ještě jednou… Takže jsem se psychicky připravoval na to, že budu muset protnout Harlem… Hladovej jako prase jsem vykročil… Držel jsem se Broadwaye, na který to jakž takž žilo, takže jsem se na ní cejtil v rámci možností celkem bezpečně. Občas, když jsem se otužil a hlavní třída mě přestala bavit, odbočil jsem na paralelní avenue mezi baráky, což ale zpravidla končilo dost rychlym návratem zpátky na Broadway. Všudypřítomný postávající skupinky pochybnejch hispánců co po mě koukali ne zrovna láskyplně mě vždycky přesvědčily. Z aut a otevřenejch oken řval latinskoamerickej folklór, sem tam jsem narazil na skupinky tejpků kterejm bylo takový vedro že ukopli ventil z hydrantu a používali ho jako nonstop sprchu, nebo spíš vodní dělo, který po vlastnim osvěžení namířili na zbytek ulice a představovali jakousi pouliční myčku zdarma. Došel jsem na 155.ulici, která tvoří pomyslnou hranici WashHeights a Harlemu. Nadechl jsem se vstoupil do čtvrti která je natolik zprofanovaná a spojená s násilím jako Kája Gott s včelkou Májou. Paradoxně jsem se tady ale cejtil o něco líp než v dominikánskejch slumech který jsem měl za sebou. Atmosféra byla taková poetičtější, což bylo způsobeno např. frekventovaným výskytem kostelů, většinou násilně vklíněnejch do projectový zástavby, ze kterejch bylo možno zaslechnout klasický černoššský gospel sbory. U jednoho kostela mi to nedalo a šel jsem se kouknout, což byl dost silnej zážitek. U vchodu se na mě sestra podezřívavě podívala, ale pustila mě dál. Co se týče hudby, málo co by se s tím dalo srovnávat. Sbor složenej z lidí napříč věkovym spektrem, kterej byl sladěnej tak, že člověku se až draly slzy do očí. Škoda jenom že jsem na závěr udělal fatální chybu, a to sice vytáhnul kameru… Kdybych nebyl v kostele, určitě bych dostal přes držku. Vlastně ani nevim jak mě to napadlo v kostele, kde jsem představovat bílou menšinu menší než podíl mozkovejch závitů v hlavě George Křovího… Oproti Dyckman Street nebo WashHeights v Harlemu značně přibylo hiphopový kultury. Pomalu ale jistě vytlačovala latinskoamerickou hudbu jak z oken domů tak z oken projíždějících aut. Jakousi domáckou atmosféru podtrhovaly skupinky postarších černochů sedících kolem stolů na ulici a hrajících kostky, poker a jiný společenský hry o cash. Kolem nich byly vždy hloučky zvědavců a rádoby radilů, který se očividně bavili sledováním smůly a ztráty peněz hráčů. Jeden z těhle hloučků jsem si z dálky vyfotil, což se ještě ten večer stalo mojí noční můrou. Když jsem tu fotku přetáh do kompu, zjistil jsem ze mi jeden z těch hráčů (obrovitej děsivě vyzerající nigga) koukal přímo do objektivu… Nastala totální paranoia a uvědomnění si svojí zbrklosti a nezodpovědnosti. Okamžitě jsem vykouk z okna jestli mě někdo nesleduje nebo tak podobně, protože obyčejný lidi v NY rozhodně nemaj rádi když si je někdo fotí. K pointě toho všeho se dostanu v dílu věnovanym Jižnímu Bronxu… Po 25 blocích jsem se cejtil jakože do Harlemu patřím… Držel jsem se pravidla nikomu se nekoukat do očí, ideálně nikam, a všechno bylo v pohodě. Asi na 130tý jsem narazil na desku s mapou harlemu, kde jsem vyčet, pokud neodbočim z Broadwaye, celkem slušnej kus si zajdu. Otužilej prozatimnim hladkym průběhem cesty jsem to teda udělal abych vzápětí litoval… Ocitl jsem se na ulici, kde až na klasický skupinky niggaz nikdo nebyl, a která byla po celý jedný straně ohraničená plotem, takže jsem se cejtil trochu jako v pasti. Moje dementní hrdost a ješitnost mi rozkázala nevracet se jako srab a projít ten necelej kilometr jako chlap. Přecházel jsem z jedný strany ulice na druhou podle umístění skupinek, a kdybych se nedíval do země a viděl jejich pohledy na mě, dozajista bych se posral. V tu chvíli do mě moje svědomí bez přestání hučelo „Co si vlastně myslíš ty kreténe?? Že seš superman bo co?? Tohle je HARLEM magore!" Čumějíc do země jsem cejtil jak mě jejich oči propichujou, jak jsem automaticky získal status vetřelce a jak musí bejt ten baťoh na zádech, ledvinka a bílá huba provokativní… Nabíhala mi husí kůže a v tu chvíli jsem si přísahal že už takovou blbost nikdy neudělám. Prostě něco jako když si člověk po kalbě říká že už nikdy nebude pít…Připadal jsem si jak sprinter na startovní čáře, připravenej reagovat na jakejkoli podnět úprkem. Když jsem konečně viděl konec ulice a její ústí na ulici, kde už aspon jezdily auta, pomalu ale jistě mi začal padat šutr ze srdce. Na závěr jsem se otočil a začal se smát… bylo to něco jako orgasmus, zdolání střechy světa…. Po chvíli jsem došel na Adam Clayton Powell Jr. Boulevard, po kterym jsem se vydal už přímo k Central parku. Tohle bylo poprvé, kdy jsem na velký rušný ulici opravdu neviděl široko daleko nikoho bílýho. Ale v kontrastu s tím čím jsem pár desítek minut předtím prošel, jsem se cejtil navýsost bezpečně. V klidu jsem si pokuřoval, když jsem si všiml naproti přes ulici velkýho nápisu Apollo Theatre… vůbec jsem to neplánoval, prostě jsem ho potkal, asi osud. Silnej okamžik. Ti kdo ví tak ví… Za dalších patnáct bloků se přede mnou otevřela rozlehlá uklidňující zeleň. Po 5 hodinách a 131 blocích jsem došel jsem k central parku, živ a zdráv, k smrti hladov, unaven, ale psychicky navýsost ukojen…. Pak už jenom 3 ulice na 107th doufat že známá je doma, což se naštěstí povedlo (jinak bych musel jít ještě mnohem mnohem dál a nebo hodit obrácenou čepici před sebe na zem a začít tancovat), pučit prachy a šup do Burgerkingu na zasloužený 3 triple whoppery a maxi dr. Peppera…. Příště vám přiblížim svět Brooklyn ZOO…..
