Zatímco ostatní doma rozbalovali brambory, našláplá Radost FX zažila totální sprchu striktního rapu. Fronta už u šaten slibovala, že dnešek nebude tím večerem, kdy si pět příchozích bude muset koupit po dvou lístkách, aby se „rapové vysílání nerušilo“. J-Kid s Richardem na úvod roztáčí na kolech z oceli svůj společný BCC set, a radostně čekající Radostí se nesou tóny klasik, ze kterých museli kluci doma setřít vrstvu prachu. Na hranici příjemnosti je plno úplně všude… tedy krom parketu. Což se mění mávnutím kouzelného majku. Na pódium doráží „DC to NYC“ předkrm – Doujah Raze a jeho DJ a producent Double J. Jestli na Kempu jeho energické show stál v cestě za totálním diváckým nadšením odpolední čas, noční prostředí nacpané Radost arény mu to vrací i s úroky. Nevěřím, že kdokoliv z publika má jeho právě vydávané album doma, D ale není z těch, co by se smířili s nějakým handicapem nebo snad porážkou. Dokáže si publikum získat, aniž by si oni dokázali na oplátku notovat jeho pecky. Nasazení, projev, charisma, k tomu energická instroška a ruce letí vzhůru. Jak je to jednoduchý. Teplota v kotli stoupá, ale i přes proudící zábavu je cítit jistá zdrženlivost. Pojistka hlídající stavidla se nejmenuje DR, ale HS. Díky za singlovku „Plastic World“, potlesk, ale my už bychom asi ty kluky z BCC. Double J zůstává za gramci, rozeznívá se kultovní záhrobní intro „Here We Come“ a Rockness Monsta celý v černém jak pekelný jezdec i hlavní hvězda večera Sean Peee Ruck ve slušivém svetru s ručníkem na hlavě sestupují po schodech do řvoucí pražské lázně. Když v zápětí zazní „Leflaur Leflah Eshkoshka“ říkám si, jestli neměli pocit, že je tu moc přecpáno a nechtěli část nadšením ryčícího publika odpálit hned na úvod a uvolnit místo… „Let it begin let it begin. Let the madness begin and let tha brainz blow if you grin.“ Zdarec. Vím, proč jsem za celý večer potkal po Praze tak málo čertů, ti hlavní dva totiž byli v Radosti a jejich kopiím bylo tak trapně, že radši zůstali doma. Sean Peee miluje pití, kouření a pilulky. Taky je to na něm vidět, klukovi oteklém – „Straight Jimi Hendrixin'“. Kamarád to vystihl přesně: „Škoda, že Sean poslal na koncert jen tělo.“ Ani ve svém podroušeném stavu ale nemá nejmenší problém se zajížděním rapů. Dává je s přehledem a hlavně humorem, záříc jak sluníčko. S Rockem se doplňují jak den a noc a tohle monstrum je tady rozhodně za živly noci. Jeho bystrý, pod kšiltem ukrytý uhrančivý pohled ze záhrobí má v merku úplně všechno. Tam kde jede Sean jak válec, drtí Rock obratně jak Hummer H2. Předvádí naplno jak si umí zahrát se svým hlasem i flow. Seanovo sólo je smrt, jestli vydá sólo Rock a bude mít štěstí na beatym, nechci ani domýšlet ten armageddon. Na pódiu to naprosto funguje, to není ani profesionalita, to je prostě telepatie. Ty dva „o sobě vědí“, doplňují se jak v rapu tak ve fórcích. Když to sleduju, vůbec nechápu, proč slavíme šestiletku bez třetího alba Heltah Skeltah. Jedna z mála věcí, co občas zahapruje je bohužel zvuk. Nejlépe nazvučený mikrofon má z těch tří na pódiu DJ, takže občas není úplně rozumět, jindy to píská. Hladina euforie je tak vysoká, že si to stěží uvědomujete, ale když se rozduní pekelný beat hymny „Boom Bye Yeah“ a chvilinku není úplně poznat… Ale to už jede v Radosti stejně takový rapový pogo, který by stárnoucím Visáčům ukázalo, co je to známka punku, že je stejně všechno jedno. „Quick to kill a motherfucker, like boom bye yeah…“ Nemá smysl psát, jaké skladby zazněly – the brokest rapper you know – Sean Peee a jeho velkej parťák zajeli hymny, co měli na skladě a zanechali publikum s nadílkou, která mu vydrží minimálně do předvánočních Non Phixion. A pak že už tu lidi zajímá jen bounce diskotéka. Měl jsem dojem, jako by je zajímalo i něco jiného. RAP! text: Affro foto: Kwé
Heltah Skeltah & Doujah Raze live! (Radost FX – Praha, 5.12.2005)
