Sdílej
Věrohodnost interpreta již není v hudbě napříč žánry stěžejní a mnozí si budují fiktivní světy, ale všechny tábory se shodují v tom, že potřebují vyvolávat emoce. Ať už pozitivní či negativní, výsledek studený jako psí čumák osloví minimum posluchačů. Někdo na sebe strhává pozornost extravagancí a smyšlenými příběhy, jiní vsází na zážitky, které formovaly jejich osobnost. Nemusíš mít ve své brašně scénáře, které by se daly otisknout i na filmovém plátně, ale důležitá je schopnost zaujmout koncového zákazníka. Způsobů je celá řada, ale usměvavý výstup nevzbudí tolik ohlasů jako strasti, kterými si umělec musel projít. Stejně jako bulvár potřebuje i hudba momenty, které konfrontují, odhalují a ubližují. Právě proto štěstěna přeje tvářím, které se nějakým způsobem trápí či jsou zranitelné vůči okolním vlivům. S nadsázkou se dá říct, že se jedná o nevyčerpatelnou studnici inspirace. Oklikou jsem se opět vrátil k těm emocím, které mohou být uměle generované anebo přirozené z hloubi duše. Ať tak či onak, výsledek má přinést stejný efekt. Vladis si v posledních letech prošel temnější cestou, nezvolil si ji sám, ale dokázal ji korigovat. Především o tom je třetí díl jeho série „Generacia“.
V paměti jen stěží lovím, zda se podobným způsobem někdo více vrtal v podstatě člověka samotného a existence bytí. Dokážu vyjmenovat celou řadu desek zabývajících se materialismem a hmotnými statky, obohacování sebe sama na úkor druhých. Rap jako hra ega vytváří podnikatelský záměr, ve kterém lvi žerou první a zbytky vlastně ani k**va nebere. Měli jsme tu i releasy, které poukazovaly na zranitelnost autora a vypovídaly o jeho vnitřním boji se sebou samotným. Vladis ale reflektoval úskalí nečekané životní překážky, taktického a vyčerpávajícího vzdoru psychické zátěže v podobě choroby a v tu chvíli začal pohlížet na svět trochu jiným pohledem, všímat si vlastností lidí a vnímat některé dřívější problémy jako banality. Takový moment přijde jen tehdy, když okusíš něco, co ti dá nahlédnout na křehkost lidské stránky, ale i samotné mysli.
Již od úvodních minut se zabývá chováním lidí a nečekaných tahů, které někteří jedinci učiní. Když se ti daří, mnozí jsou na blízku, ale když se objeví problém, mnozí dají ruce pryč. Autor v první fázi své nemoci okusil, o koho se může opřít, a kdo jen parazitoval na jeho jménu, možnostech či benefitech. Pokračuje to popsáním toho, proč byl dva roky v hudebním průmyslu neviditelný a zároveň přichází s tím, že vystřízlivění situace mu přineslo jiný pohled na svět a život. On sám si uvědomil tu křehkost a potřebu mít kolem sebe blízké, na které se může spolehnout. Od toho se odvíjí i jeho vnímání, že i on sám neumí jen brát, ale chce i dávat, když to bude potřeba jako protislužbu.
Přestože podstatná část obsahu pracuje s tíživou životní situací, zaobírá se i lidskými vztahy a jedinečností každého jedince. Vladis se věnuje i problematice rasismu, odlišnosti pohlaví a na posluchače apeluje, aby neodsuzovali lidi jen podle barvy pleti či toho, jakého jsou vyznání. Někdo by v tento moment mohl sprásknout ruce a označit jej za tvář plačící na špatném hrobě, ale autor nepůsobí na desce ukřivděně či nevyrovnaně. Pár minut je věnovaných i tomu, že i když mnohé nelze ovlivnit, objevují se faktory, kde je možné zamíchat kartami a jít naproti výsledku. Každá životní lekce by neměla být hřebíčkem zatlučeným do rakve, ale spíše posílením, ale samozřejmě rychlý spád několika faktorů může mít i fatální důsledky. Nechybí šťouchnutí do bizarního světa a sbírání pozornosti skrze sociální sítě, ale jedná se především o náhled toho, co se pro mnohé zdá zásadní, ale ve skutečnosti to mohou být malichernosti. Přetvářky, umělé vystupování a pózy mohou sice lákat, ale i herci musí sem tam sejít z jeviště a být zase lidmi.
V případě úzkosti není nejlepší variantou pálení mostů, ale hledání nových cest a možností, jak si splnit svoje sny. Dostáváme se tak k podstatě tohoto produktu, který sice vypovídá o temnějším mezidobí, ale zároveň má fungovat jako motivace či zjednodušený manuál na to, jak se odhodlat k pohybu z místa. Některé cesty se mohou zdát být ty pravé, ale později přijde vystřízlivění. To však ale neznamená, že by jeden nezdar měl člověka odradit. Nechybí i pasáž věnovaná se něžnému pohlaví i těm, kteří již mezi námi nejsou.
„Generacia 3“ může vypadat jako výkvět cíleného klišé, které má schopnost namotat mysl posluchače ve svůj prospěch. Obsah se ale nevtírá a nenutí tě naslouchat. Vladis po letech ve hře ovládá své rapové řemeslo, ale na druhou stranu tu není příliš momentů, kdy by nějak zásadně upoutal pozornost svým rapovým přednesem. Tu na sebe strhávají především refrény a on je dobrým vypravěčem mezi nimi. Tahle placka má své kouzlo, ale zároveň se jedná o tvorbu, která bude propustnější spíše skrze sluchovody něžného pohlaví. Na „vině“ je i způsob zpracování, který lehce zabředne i do rádiového hávu, ale tak nějak si říkám, že na ortodoxní žánrové konzumenty v tomto případě ani cíleno nebylo. Tohle není produkt pro posílení alfasamství. „Generacia 3“ je album, které tě svým způsobem pohladí, ale pokud bychom měli hledat zářné hudební momenty, tak tě nikterak zásadně nekopne. Osobitý příběh a zpracování přináší okamžitý moment překvapení, ale nadčasovostí zase až tak nevládne. Nižší hodnocení volím především proto, že bych nechtěl zpochybňovat kvalitu nahrávek, ale taktéž mi vnitřní já našeptává, že vznikem této desky nebude s nadsázkou chleba levnější a žánr zásadně barevnější.
5/10
Už jsi četl?
