Sdílej
Paulie Garand je v každém rozhovoru nevyčerpatelnou studnicí odpovědí, jež obratem navodí otázky, po kterých by interview možná i nemělo konce. V podobném duchu dopadlo i to aktuální, jenž poskytl pro web Bbarak.cz. Nejprve jsme se ohlédli za jeho loňskou deskou „Molo“ s pořadovým číslem dvě. Postupem času jsme pak dokráčeli k BPM a možná, že v rámci této prachem zanesené značky by nemuselo být letos ticho. Chceš vědět více? Asi se sluší tedy věnovat pozornost následujícím řádkům, které vám prozradí i jeho aktuální hudební vkus a poměrně tučně jsme probrali i neutichající náklonnost k filmům…
Austy: Nová deska Molo již pár měsíců rotuje v přehrávačích a její položky zaznívají na koncertech. Můžeš se ohlédnout a prozradit, která věc u fanoušků zafungovala nad tvá očekávání a od které sis naopak sliboval více?
Paulie Garand: Nejvíc v lidech zarezonovala zpověď „512“ (Za pět dvanáct). Na tu jsem dostával ihned po vydání nespočet reakcí. Hodně jsem věřil v rámci poslechovosti třeba tracku „Jungle Gin“. Na koncertech funguje skvěle, ale v rámci čísel nechal publikum chladný.
Na coveru na obloze žraloci, kteří jsou zmiňováni také v úvodní skladbě. Proč zrovna oni? Nemohu se zbavit myšlenky, která mě směřuje k americké bizarní filmové sérii Sharknado…
Sharknado je skvělej bizár, ale inspirace byla jinde. Pramení z jednoho obrazu, ale symboliku pro album to má naprosto výstižnou. Nejsme kluci z přístavů, ale z hor a abychom propojili tyhle dva světy a „Molo“ tématiku, napadlo nás na vrcholu Ještědu nafotit corvettu jako takovou loď, která pluje do našeho světa. Je to sci-fi výjev, ale když je nahoře na kopci inverze, mraky vypadaj jak moře. No, a když sežereš nějaký houby, třeba ti z nich vylítnou i žraloci. (smích)
Na výsledek práce jsi nebyl sám, k ruce byl dlouholetý parťák Kenny Rough. Čím to, že vaše pouto vydrželo tak dlouho a dá se říct, že jste jeden z nejdéle fungujících stabilních tandemů u nás, co se týče rappera a producenta ve studiu i na shows?
Asi jsme rozumný a spolehlivý lidi, který jsou dlouhodobý kámoši, a zároveň se nám spolu dobře pracuje. Víme o svejch přednostech i chybách a vytvořili jsme si ideální balanc. Máme pouto, ale zároveň i svobodu. Já si dělám svoje věci, Kenny taky, a když máme chuť, sejdeme se na společným projektu.
Foto: Kubo Križo
Výraznou obměnou prošla i tvá tvorba po obsahové stránce. Z toho malého grázla či haranta vyrostla osobnost, která má své problémy a nebojí se o to podělit s fanoušky. Vnímáš to jako další schod v tvorbě, kdy se v žánru plného ega dokáže umělec otevřít a poukázat na to, že i on je pouhý člověk?
Dřív jsem se hodně problémů snažil přepít, nebo je něčím přelepit. Jakmile člověk začne vědomě objevovat svý stíny a nevyhejbá se jim, musí si často přiznat spoustu nepříjemnejch věcí a naučit se s nima pracovat. Sebepoznávání a přijímání některejch rysů osobnosti není jednoduchý, kór pro naše ego. Já se nikdy za nic neschovával, takže se ten vývoj odráží přirozeně v textech. Celá moje tvorba je takovej deník. Pomáhá mi, když se vypíšu, akorát to nenechávám zamknutý v šuplíku a jdu s kůží na trh.
Molo vzdává hold vaší společné prvotině Molo z roku 2014 a poukazuje na tu cestu, kterou jste za tu dobu urazili. Ohlížíš se někdy ve studiu ke starším releasům a nostalgicky vzpomínáš na ty chvíle? Jsi člověk, který kouká jen dopředu nebo by se občas do nějaké té doby rád vrátil?
Nikam bych se nevracel, ale jsem nostalgik, takže se často vracím k releasům, co mám za sebou a to skrz fotky, videa, nebo příběhy. Sdílím i střípky z různejch období na sociální sítě a zjišťuju, kdo je na jaký album napojenej, a co v těch časech prožíval. Lidi se často rozepíšou a je zajímavý sledovat, jak moc pro ně moje tvorba znamená, a s jakejma zážitkama to maj ve svejch životech spojený. Baví mě tím propojovat světy mezi mnou a fans.
V dnešní době je poměrně v kurzu, že se oprašují staré desky skrze vinyly či reedice cd´s. Není škoda, že BPM bylo opomenuto? Jaké máte v současnosti vztahy se zbylou součástkou libereckého tria, které před dávnými lety rozrazilo brány? Jonáš je stále hudebně také aktivní…
Kenny je s Jonášem víc v kontaktu, já se s ním vidím tak jednou dvakrát za rok buď při snowboardingu na Ještědu, nebo někde na pivu. Vždycky je to fajn pokec. Párkrát se už otevřelo téma, že by sme mohli udělat nějakej BPM singl, ale zatím to zůstalo jen u slov. Nad výrobou vinylů obou alb „Slova“ i „Horizonty“ určitě přemýšlím, a pokud se domluvíme, mohlo by to vyjít dokonce i tenhle rok.
Když už jsme u toho BPM, je to vlastně poslední týmová práce, kde ses dělil o sloky, když pominu stájové desky Ty Nikdy. Neživil jsi někdy v hlavě myšlenku, že bys s někým něco takového vytvořil? Mnohé by pak asi napadl třeba Rest nebo bys sáhl i mimo label?
S Restem by to bylo ultra kombo a ještě mě napadl nějakej artovější projekt s MC Geyem. Třeba se něco takovýho do budoucna povede. Baví mě dělat společný projekty, ať už s lidma z labelu nebo mimo něj. Naposled jsem se o něčem podobným bavil v Bratislavě se Supou a ten byl „pro“ všema deseti.
Molo je pomyslný přístav, bezpečné místo, kam se můžeš vracet. Mimo Liberec ses nikdy příliš adresně nevyslovoval skrze politiku. Jak vnímáš současný neklid ve světě, kde ne každý to molo má? Není zároveň společnost až příliš názorově vyhraněna, mnohdy i radikálně? Cítíš v tomto duchu i odpovědnost k posluchači skrze své texty?
Svět je šílenej a čím dál míň mu rozumím. Vládne politika strachu a má to dopady na společnost, kdy se tvořej velký kontrasty, který vytvářej akty násilí, nevraživosti a extremismu. Já bych si přál víc tolerance a míru, ale vidím čím dál větší hru ega a populistickejch přístupů k moci. Já ale nejsem tak hluboko v politice, abych se dokázal plnohodnotně a veřejně vyjadřovat. Spíš promlouvám v textech o svejch pocitech vůči světu v jinejch rovinách, ale to jak vnímám společnost, je tam určitě znát.
Často se setkávám s deskami, které nemají svůj rukopis. Bez ohledu na to, jakým subžánrem je ovlivněn a kam své kroky směřuje, souhlasíš s tvrzením, že se mnohdy vytrácí osobitost?
To je sporný tvrzení. Určitě se najde proud, kdy v daným období a žánru budou znít všichni podobně. Pak se ale najde spousta lidí, který to dělaj po svým a jsou extrémně specifický, ale třeba nejdou tak vidět, protože nenásledujou trend. Třeba hledat. Pokud se ptáš na tuzemskou scénu, tak se mi to hodně slejvá, ale to se možná stejně tak někomu dřív slejvala éra „boombapu“, když ji tolik nestudoval. Já rozlišuju spíš to, jestli je MC stylovej, nebo koprnej a jak na mě vyzařuje jeho charisma. Co mě vadí, že momentálně vítězí forma před obsahem, ale to se za čas zase obrátí. Jako všechno, i hudba je neustálej cyklus.
Foto: Kuba Zeman
Občas klopýtnu o „znalce“ uzavřené ve své žánrové bublině. Jak to máš ty? Snažíš se držet rozhled a brouzdáš i za hranicemi rapu? Kterými směry to je a co bys mi doporučil?
Já jsem vždycky brouzdal hodně mimo klasickej rap, možná proto se mnou měli někdy lidi v „bublině“ problém. (smích) Teď mě nejvíc uspokojujou intepreti jako Loyle Carner, Olivia Dean, Jordan Rakei, Tom Misch, Charlotte Day Wilson, Rejjie Snow, Eric The Architekt, FARR a další, který se pohybujou mezi žánrama jako Jazz rap, neo-soul, alternativní R&B, indie pop, nebo downtempo.
Nikdy ses netajil láskou k filmovému plátnu a ve své podstatě se snažíš, aby i tvé vizuály měly přidanou hodnotu. Před pár dny nás opustil David Lynch, velikán filmového plátna a není jediným, jak už si ten životní koloběh vlastně žádá. Jsou to pak pouhé informace, které postřehneš, anebo jsi ten typ, co se pak večer zavře k televizi a projede celou filmografii zesnulého?
Většinou mě to přiměje k tomu, že si znova pouštím jejich filmy a koukám na dokumenty. Dokumentární žánr je pro mě poslední dobou nejlepší studijní odpočinek. Spojuje moje oblíbený formy – hudba, umění, film, kniha.
Skladba „No limit“ začíná úryvkem z filmu Poslední skaut, ve kterém exceloval Bruce Willis. Přestože tvá tvorba nevykazuje příliš explicitních výrazů, dokážeš ocenit i vulgárnější humor, když je trefný a výstižný?
Já miluju tupej humor, kór v těhle 90kovejch bijácích. Bruce Willis je srdcovka. Můj oblíbenej vánoční film je zaručeně „Smrtonostná past“. (smích)
Stejně jako v hudbě člověk často sklouzne i u filmů do kategorie boomerů, kteří nadávají na dnešní trendy, efekty a vytrácení osobitých hereckých výkonů, kvalitní kamery a režie. Většinou je to ale o tom, že daný jedinec nehledá v moři mainstreamu. Které herce a režiséry z nové generace bys označil za talentované?
Mě teď totálně uchvátil seriál „Senna“. Režie Vincete Amorin a Julia Rezende a hlavní roli výbornej Rogério da Costa Jr. Dál to byl seriál „Ripley“, kde je skvělej Andrew Scott, nebo mě strašně bavil v seriálu „Jeden den“ Leo Woodall. Z filmů vystřelím „Substance“, režisérku Coralie Fargeat, kde mě baví její Lynchovsko-kubrickovskej vliv a herečku Margaret Qualley, která se tam toho rozhodně nebojí. Je toho fakt hodně, tady to je jen první, co mě napadlo. To bylo na samostatnej rozhovor. (smích)
Co říkáš na sbírku VHS kazet, kterou se sem tam na sociálních sítích pochlubí Filip z Pio Squad?
Jo, tak Filip je podobnej „fajnšmekr“ jako já. Oba jsme vyrostli na VHS kazetách a béčkovejch bojovejch filmech. Já mám doma taky pár klenotů, ale Filip se do toho pustil se vší vervou. Nicméně pro stejný milovníky doporučuju dokument o českym dabingu právě těhle „akčňáků“ z devadesátek a to „Králové videa“.
Kolikrát týdně navštívíš portál CSFD nebo raději preferuješ IMDb?
Jsem klasickej „ČSFD“ nerd. S mojí audiovizuální spotřebou to bude určitě jednou dvakrát denně.
Kdyby si měl možnost volby si zahrát hlavní roli ve filmu, o jaký žánr by se jednalo a chopil by ses kladné či záporné role?
Bavila by mě třeba role Mickeyho ve filmu Podfu(c)k od Guye Ritchieho, kterou ztvárnil Brad Pitt. Je to v podstatě záporák, kterýho miluješ. Antihrdina, sympatickej outsider. To mě baví nejvíc.
Foto: Radek Kudláček
