Sdílej
Vzpomínám si tehdy na jeho bary v hangáru na Hip Hop Kempu, kdy jako čerstvá tvář stáje Ty Nikdy zaskočil nejen přítomný dav. Emoce, které se zdály být přirozené, projev jako ze zvukové stopy. Tehdy mě hlavou prolétlo hodně myšlenek, ale ta primární byla ta, jestli se tento talent neobrousí o ostré hrany showbyznysu. Pak přišlo sólo, které hodně napovědělo. A nyní jsme zase o rok starší a můžeme změřit sílu progresu, kterou Matys prošel…
Již po svém příchodu do Ty Nikdy bylo zřejmé, že nebude hrát druhé housle. Díky své barvě hlasu a citům, které se mu linou z hrdla, se poměrně rychle etabloval do hojně využívaného na slokách i refrénech. Debut silný a upřímný, Dropbox ukázal, že má i týmového ducha. To ostatně pak potvrdil i na stájové desce v Berlíně. Čím si tenhle kluk získal pozornost, když tématy nevybočuje z davu?
Hned v prvním bodě je to asi autentičnost. Máme tu celou řadu umělců z rozpadlých rodin, kteří si prošli černými obdobími, ale jejich storytelling je mnohdy až prvoplánově cílený na emoce. Nemám nic proti zpovědi životních příběhů, ale pokud v něm cítím syntetický útok na prvotní pudy, nemohu to zcenit. Matys má emocí plné celé desky, ale jeho příběhy se jeví přirozeně, nejsou vyobrazeny tak, aby scénář končil happy endem a hlavní autor se stal hrdinou. Je pouhým Slovákem žijícím v Praze, který má černou minulost, ale možná světlejší budoucnost.
I z druhé desky cítím vhledem k jeho věku velkou vyzrálost v mysli. Rozhodně to má v hlavě srovnané. Na minulém nosiči jsme nahlédli na jeho vztah s otcem, nyní je již otcem i on a tak nějak tuším, že on sám bude chtít být zcela rozdílným životním mentorem. Baví mě ty lidské úvahy a vnímání života okolo sebe. S tím souvisí i ta unikátnost ve své žánrové smečce. Matys nezní jako typický zástupce slovenského rapu a projevem se více podobá tomu „českému muzikantství“. Jeho krajané bývají rázní, úderní, tvrdí, ale on se pohybuje po melodické lince, což mu však na kadenci neubírá. Obdivuhodné ale je to splynutí, synchronizace s beatem, symbióza s tóny.
Na počátku titulu, který se inspiroval v knižní předloze Julese Verna, jsem trochu na vážkách. Důvod je jasný. Paulie Garand už ve svých deskách objevil snad celý mořský svět, na Slovenku je zase vládcem všech moří Majself. A nesmíme zapomenout na letošní desku Hanka. Tak nějak z obsahu tuším, že v tomto případě se jedná spíše o ponorkovou nemoc spojenou s životem, ale už jsem té vody nějak moc přepitý. Designové zpracování schránky tohoto disku mě také nikterak neoslnilo, ale obsah to nakonec kompenzoval.
Kenny Rough nemusel upravovat svůj rukopis, aby se dokázal sladit s dalším týmovým parťákem. Už na počátku oba věděli, co mohou jeden od druhého očekávat. Na samotném počátku bylo v hlavách EP, ale když jde práce od ruky, počet stop roste. Dvanáct je dnes běžné menu, které rozhodně neurazí. Hostů je zde až překvapivě hodně, ale rozhodně neurazí. Kolegové z Ty Nikdy zapadají do konceptu, Rest zde dokonce práská velice zajímavou sloku. Kvituju přítomnost Renne Danga, Supy i Dyzivva. Projevem nevýrazný je ale Luna.
Není třeba asi hodnotit každou myšlenku, ale jisté je, že tato deska v tobě něco zanechá. Obsahuje momenty, které autora bodají, ale také ty, které mu vykouzlí úsměv. Budoucnost se zdá být růžovější než minulost. Možná si i vsadíme, že Matys nepodrazí své kamarády a vždy se bude chovat jako zodpovědný otec. „20 000 míľ pod morom“ je vyspělou desku, která vykazuje obsah i hudebnost. Láska k hudbě na každém rohu, ale žádné sluníčkaření. Jsem sytý, ale nikoliv překrmený. Já jsem spoko.
8/10
Už jsi četl?
