Český rap je rybníkem pokrytectví, kde si ega mnohých odfasovávají berličky na obhajobu toho, proč něco špatného není, i když ve skutečnosti vlastně je. Každý se tu plácá po ramenou, až to mnohdy vypadá, že by mělo každé album dostat jedenáct bodíků z deseti. Pštros s hlavou písku, kde se kolem otevřené kritiky tiše našlapuje, ale mnohdy se vyčítá to, co podstatné ani není. Když se něco nepovede, tak se to označí za nadčasové a nepochopené dobou a publikem, v horším případě dokonce označí za underground, protože to je přeci ta nelíbivá hudba. Ego ale nedovolí připustit, že deska je nahraná špatně, že ta spotřební hudba chutná jako ten rohlík, který taky rok doma nesušíš na horší časy, protože by byl jedinečný. Chybí tu ale dlouhé roky nadhled, kdy se zapomíná na vývoj a holý fakt, že rap nemá jasně vytyčené koleje a umí se také „kámošit“ s jinými žánry. Na jedné straně se plácá po ramenou, jak je každý real, ale na tu druhou se neodpouští, že člověk tvoří tak, jak to on sám nejlépe cítí. Vytýká se studiová symbióza s veřejně známými osobnostmi, hovoří se o zaprodání a převlékání kabátů, ale chybí to ohlédnutí, kdy potrefená husa většinou doma vykazuje ten nejtučnější šatník, hostuje v reklamách, které pěstují averzi. Odložme povrchní výtky, kdy někteří zarytí fans přesně vymezených hranic žánru spílají a nálepkují Renne Danga jako pop rap pro děcka. Možná by toto označení ani samotného autora neurazilo, protože je patrné, že je součástí dnešního mainstreamu. Možná by odpověděl dosaženými cíli a tím, co si splnil bez nutnosti kabáty zásadně převlékat. A možná by ve finále mohl rozzářit i odvrácenou stranu mince, kdy může být pomyslným převaděčem přes most do žánrové země, kterou by jinak hudební dobrodruzi neabsolvovali a raději zůstali v bezpečné zóně. A kde není pozornost, není hybná síla a cesta ke všemu je trnitější…
Držím v rukou desku s jednou tváří na coveru, ale mnoha podobami v tracklistu. Není to rap o rapu, ale spíše o cestě, jak se rapper zrodil. Není to póza tvrdého kluka bez emocí, nýbrž ukazuje zranitelnost a strasti při dospívání. Není to příběh hvězdy a superhrdiny, ale jen splněný sen člověka, který si dal za cíl něco dokázat a být úspěšný v disciplíně, která je jeho srdci blízká. Nejedná se ani o schyzofrenický výplod smyšleného světa a stylizování se do role únikového alterega. „Dang“ je uzavření jedné trilogie, ale nikoliv příběhu, neboť ten bude pokračovat a inspirovat se právě v ní.
Nové sólo rodáka z Rychnova nad Kněžnou si již v samotném úvodu pokládá otázku, zda touha být lepší není jen obyčejná chamtivost, obava či strach? Nadbytku a materialismu se ostatně nabízí prostoru i v dalších fázích nosiče „Dang“ a také autor otevřeně přiznává, že dříve vsázel na hmotné statky a velkopožitkářství toho, co si dnes bez problémů odpustí. Nemění to však tu hlavní pointu, že základem je si umět vydělat peníze, aby zabezpečil sebe a své blízké, aby mohl realizovat své sny a touhy.
Renne Dang je zářnou ukázkou toho, jak se rozpoložení mysli a sociálního zázemí projevuje v textu a formě. Ještě před lety, otevřeně přiznávám, jsem jej vnímal za nevýraznou součástku Blakkwoodu, která z životního pocitu křivdy jen kope kolem sebe a snaží si kompenzovat všechno to zlo tím, že bude chrlit do světa lavinu hněvu. Postupem času se ale začalo dostávat uznání, práce přinášela koláče a tahle tvář zjistila, že když se bude snažit a chtít, může mnohé. A když se dostavily benefity, začaly být spokojené i mysl a duše a odráží se to i v tvorbě samotné. Vývoj osobnosti jde ruku v ruce s tvorbou a zde skutečně můžeme mluvit o progresu.
„Dang“ přizval do svého tracklistu celou řadu hostů, u některých se jedná o překvapení, u jiné o zaběhlou fúzi, která neztrácí na lesku. Možná už nejsem tolik odvařenej z přítomnosti Moma, zato „Lidství“ s MC Geyem si sedlo na výbornou, „Lepší“ s Tubsem má notnou dávku energie či „Mayday“ s Mirai je mozkožrout a lepidlo na sluchovody. Samotnou kapitolou je pak „Voda“, kde Václav Rouček notuje notoricky známý refrén, jehož autor si to zabrousil v rámci témata i na sloku.
Výsledek vykazuje celou řadu hudbeních highlightů, ale i momentů, které po čase lehce nudí. Je to dáno pestrostí a rozletem všemi směry, někdy je to možná způsobeno subjektivním vstřebáním posluchače, ale ze sedmnácti stop bych si po zvukové stránce uměl představit ve finálu věcí třeba jen dvanáct. Možná by to ale mělo neblahý vliv na výpovědní hodnotu, která je svým způsobem jako puzzle, kdy jeden dílek chybí a je to prostě znát.
„Dang“ je deskou, která se nezaobírá nutností se zalíbit, ale je tvořena se zápalem, který si nachází přirozenou cestu ke koncovému zákazníkovi. Autor se pouští na tenký led, neboť skrze svůj myšlenkový pochod se snaží nalézt odpověď na otazníky, které si pokládaly již dávné generace a hledá svůj smysl a důvod toho všeho. Je si dobře vědom, že bez vlastního přičinění, by ty mantinely a možnosti byly užší a přísnější. Pokud jsi byl vášnivým konzumentem předešlých dvou dílů, anebo obecně tvorby Renne Danga, bude ti završení trilogie lahodit. Zlé jazyky si budou vždy ukazovat mezi prsty a hanit…ale to není berná mince, podle které by se měly další plány odvíjet. „Dang“ nemusí být šálkem kávy pro všechny návštěvníky jeho reštiku, ale pokud se už někde bude rozhodovat o žánrových zásluhách za rok 2021, měl by figurovat v elitní trojce.
8,5/10