Přemýšleli jste někdy nad tím, proč nás tolik zajímají problémy a strasti jiných na úkor těch našich? Odpověď je na to vlastně jednoduchá, protože když nemusíme řešit ty vlastní, tak se nás to vlastně netýká a navíc proč si nepřihřát polívčičku, když už je horká. Lidi vlastně těší, když se někomu nedaří, když se mu něco stane, když jej něco trápí. Když je někdo na vrcholu, můžeme vůči němu cítit obdiv, ale mnohem větší zaujetí a masu přiláká, když se klopýtá. „Done“ se nás možná o to víc dotklo, že několikanásobný rapový hrdina přinesl odlitek reality, smrtelnosti a slabosti. A co si z toho odnést? Že selfie tyč by zasloužila asi každá nejen česká domácnost, nikoliv však pro sbírání materiálů pro sociální popularitu, nýbrž pro připevnění a nastavení vlastního zrcadla.
Už v dobách kultovní desky „Toxic Funk“ jsme si pokládali otázky, zda ti dva jsou superhrdinové, které scéna potřebovala. Ono v dnešní době by je zpětně člověk mohl kategorizovat spíše do role záporáků, které však každý miloval. Jejich superschopnost byla každýho nasrat, vyvolat emoce a nenechat vody klidné. A nebudeme lhát, když zároveň poznamenáme, že se ten plamen nadšení postupem času zmenšoval. Až v roce 2025 se však objevila nová superschopnost Jamese Colea, a to mluvit pravdu, odkrývat realitu… nelhat posluchači a hlavně nelhat ani sám sobě. Nehledat iluzivní fiktivní postavy, ale ukázat člověka, běžného z davu, který dokázal s talentem před dav předstoupit, aby mu naslouchal, ale zároveň člověka, který je vlastně rád, že se jistým způsobem může do toho davu vrátit.
„Done“ možná nebude nejlepší rapové dílo z dílny Jamese Colea, protože nebylo úplně snadné navyknout na tu temnou a sebetrýznící se linku, ale rozhodně se nejedná o špatné dílo. Naopak. Asi bych chtěl ještě někdy vidět Jamese na vrcholu jako ve skladbě „Bike Rembok Adibas“ ve spolupráci s Kutmastou Kurtem, ale kdo ví, co přinese budoucnost. Možná, že Dan v sobě konečně našel smír, což se vlastně odráží i v jeho studiové aktivitě, ale proč by to vlastně mělo být špatně. Už nám není dvacet, chceme dospělé věci pro dospělé kluky, což jsme také dostali.
„Done“ je deskou plnou bolesti, ale zároveň i uvědomění. Nebudeme pochybovat o tom, že tohle nevzniklo přes noc, naopak to stálo spoustu bolesti a nastavování realitě, prozření a nalezení nových hodnot. To, co pro autora bylo kdysi stavebním kamenem, je dnes definováno jako kotva, přítěž, závaží. A když už si myslíš, že ta kupa hnoje byla na bedra Jamese nakydána celá, přichází věc „Rány“, ze které tě až zamrazí.
Dokáže dnešní James Cole vlastně milovat svět, milovat lidi a otevírat se jim? Do jisté míry asi ano, velkou měrou za to může rodina a teplý krb, kam se dá vracet. Člověk si pak dokáže zamést před vlastním prahem, omluvit se za to, co vnímal před lety jako samozřejmost. Nelze to házet do skříně a dělat, že to nebylo. Nebylo by to fér k posluchači ani k sobě samému, hlavně by to nemohlo ani definovat vývoj. „Done” je deskou, která se vymyká trendu a vydává se vlastní cestou. Možná proto, že není vtíravá, mohla všechny jen překvapit. Příjemně? Samozřejmě. I tady se potvrzuje, že na konci tunelu nemusí být tma, staré spory lze urovnat, navázat nová přátelství a generovat super věci.
Idea potvrdil, že v roli producenta má české scéně mnohé co nabídnout. I on nebude trendy, nebude dělat hudbu, která pohltí tisíce. Každým dalším producentským počinem ale roste a myslím, že se blíží chvíle, kdy to celé zase využije jen pro sebe samotného. Anebo se mýlím a dříve přijde početnější menu po předkrmech „Brody“ a „OK Boomer“. Rozhodně by to krok mimo nebyl. S ohledem na dlouhověkost a stále nekončící příběh si z „Done“ odnáším tu radost z kvality a hlavně radost z toho, že i James Cole dokázal nalézt mír.
8,5/10