Vec & Tono S – Ultrazvuk (2019)

Slovenská rapová scéna by se dala charakterizovat jako Hra o trůny. Záměrně poukazuji na seriál, který se v těchto týdnech opět těší přízni po celém světě. Mocenský boj silných rodů (rapperů) o fanouškovskou základnu, postavení, ale také o ukojení svého ega. Zatímco se nejmenovaní hašteří, kopou kolem sebe a velebí své „JÁ“, tak funkční veterán Vec a mistr punchlines Tono Suchota z GR Teamu poukazují na fakt, že se dá hudba dělat s láskou, pro lásku a obsahem. Ultrazvuk má koule, přestože se jako drsňák z Bronxu na omak netváří.

Již od úvodního hvizdu má tenhle mač specifický náboj nejen po zvukové stránce. Jedná se o velice fresh záležitost dvou lidí, které by mnozí házeli do starého železa. Při poslechu vás ale musí trknout ten feeling, kdy do vás proudí a emoce, kterými deska překypuje. Dostalo se nám do uší dílo, jež se dá směle označit za dospělou desku, jež má časový přesah, přestože se i šťourá v aktuálních a ožehavých tématech, které řeší nejen u našich západních sousedů.

Ultrazvuk vykazuje velkou dávku pestrosti produkcí, které rozhoupou především věrné patrioty starších postupů. Autoři nevsázeli na aktuální trendy, aby získali více posluchačů, ale já vidím v tomto artiklu potenciál prokousat se i mimo žánr a být oceněn i tam, kde by si na hip-hop před lety ještě ukazovali skrze prsty. Jak autoři sami zmiňují v otvíráku téhle placky, jedná se o rap, který jsi tady ještě neviděl a neslyšel. Já s nimi souhlasím, a není to jen o tom, že bych slepě hájil oldschool.

Bubny jsou základ a pravdou je, že drtivá většina záležitostí na této desce vám hlavu rozkýve. Pokud se ponoříte i do jejího verbálního nitra a necháte svou mysl naslouchat, budete překvapeni, jak vyspělé dílo se k vám dostalo. Vtipné momenty lemují celou desku, autoři se trefně pouští nejen do zábavy, ale bruslí i na tenkém ledu, o kterém se hovoří jen tehdy, když poblíž nikdo nešmíruje. Alma mater pak registruji v tom, že výsledek jejich snažení ve studiu není chlebem, proto také nebazíruje na tom, kolik se toho prodá. To se odráží i v celkovém dojmu, které k Ultrazvuku chovám.

Vec a Tono S si umí udělat srandu sami ze sebe. Žertují, že je jiní posílají již do rapové penze a měli by si hledat normální práci. Na druhou stranu také poukazují na bizarní plagiátorství na scéně, kdy každý napodobuje každého, a rukopis se vytrácí. Nechybí ani lehká dávka egotripu, kdy poukazují na svůj talent, který je drží dlouhá léta v podvědomí veřejnosti. Důraz kladený na obsah a výsledek, který potěší v době, kdy se klade důraz především na formu. A výběr hostů také neurazí. Nevsází se na jména, která má každý, ale klade se důraz na to, aby v konceptu fungovali bez zbytečného vybočování.

Kvituji vtipné, ale trefné skladby „Postráž mi Emmu“ či „Tik Tak“, který poukazují na nedůvěru k ženám, ve druhém případě k migrantům a menšinám. Jak je vidno, autoři nemají důvod házet všechny do jednoho pytle. A docela bych chtěl vidět tu scénu, kdy stojí droboučký Tono tváří v tvář romskému Goliášovi a čeká, co se bude dít. Ve výsledku je patrné, že hlavní zbraň oba aktéři nenosí za pasem, ale ve své hlavě a ventilují je skrze hrdlo.

Líbí se mi přechody na této desce, kdy se z odlehčených témat zabrouzdá do těch ostřejších. Poukázání na dobu, kdy každý jde přes mrtvoly, aby si svůj koláč ukousl. Opět se otírá o vraždu investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky. Velkým tématem je také poukázání na fakt, že před lety tvrdě vydřená demokracie by neměla být brána za samozřejmost. Bohužel mají pravdu, protože lidé často zapomínají a podporují pak lidi, kteří by mohli být bez bázně označeni za pohlaváře, rasisty či parazity na úkor ostatních.

Deska Ultrazvuk si rozhodně na nic nehraje, přesto hraje v mém přehrávači na poměry dnešních releasů nepřerušovaně. Nemám potřebu přeskakovat zbytečnou vatu, separovat to, co nabízí i dvacet dalších rapových jmen. Vec a Tono Suchota jsou jen kluci, kterým už je dávno nad třicet. Mají jiné zájmy než dnešní adolescenti, ale nestydí se o tom mluvit. Za své fanoušky jsou rádi, protože je berou jako odraz sebe sama. A ve finále mi ani nevadí, že technicky i lyricky je Tono S o pár levelů výše než člen legendárních Trosek. Výsledek funguje na výbornou, jedná se o jejich nejsilnější materiály, které doposud vypustili, a já se trochu obávám, jestli si i sobě samým nedali laťku až příliš vysoko pro případné pokračování spolupráce. Tohle je nadčasová práce zbytečných přesčasů!

9/10