Sdílej
Ano, udělali jsme recenzi na Super Rappin 2 do časáku. Ona, tahle je už nějakej čas napsaná, ovšem zatím nebyla příležitost jí publikovat. Takže teď napravujem, co jsme zameškali. Většina kompilací, co spatří světlo světa, jsou dělané pro větší zisk labelu. Prostě udělaj kompilaci se slavnejma jménama, která se bude zaručeně prodávat a penízky, sypte se. Groove Attack na to jde jinak – možná chytřeji. Myslí na budoucnost. Dali dohromady rapisty, kteří jsou známí spíš v podzemí, no a samozřejmě, kteří za něco stojí a potěšili tak fandy dobrýho hip hopu, kteří se k věcem Groove Attack (jenž má už teď dobré jméno) budou stále vracet. Posbírali tracky z alb a maxáčů a dali dohromadi album, který se jen tak nevidí. Celý projekt startuje známá to dvojka Rasco a Planet Asia (takže Cali Agents) peckou „How Many X´s“. Člověk by čekal nějaký intro, nebo něco takovýho, ale ne. Prásk. Rovnou pro nepřipravený uši vypalovačka, kterou vyprodukoval Kut Masta Kurt. Planet Asia tu jede jen druhý hlas v refrénu, takže je to vlastně jen Rascoova pecka, což je i patřičně zaznamenáno na bůkletu – Rasco ft. Planet Asia. Býty šlapou, basa duní, kytara kytaří, houkání houká, skreče škrábou. I když je track výbornej, neuděláte si ale obrázek o celý kompilačce, protože se tu sešlo mnoho producentů. Mj. třeba DJ Jazz, Madlib, DJ Spinna, nebo Hi-Tek. Vskutku, je na co se těšit. Je tu ještě pár věcí, které patří mezi ty skákací, nebo jak bych to napsal. Network Reps ft. Punch & Words tu mají svojí pecku „Games, Dames In Automobiles“. Její býty jsou podloženy brnkáním na smyčcovou basu a díky ní je to pecka řádná. Nechybí tu ani Lottpacka a jejich „New Years Rosolution“ kterou bych snad zařadil do podobné kategorie, ovšem s váháním. V poslední době je totiž hip hop hozen spíš do pohodičky, s kulovými býty, takže nějaké rozlišování toho nakopnutýho a toho, co je v klídku jde stranou. Snad trochu sekaná je skladba „Relax, Relate, Release (R3)“ od Eddie Brock, kterou produkoval Rich Boogie, ale nějak výrazná, či agresivní není. Sekanost je zapřičiněná hlavně trhaným, výrazným klavírem. Basa je normální, býty taky. Jak řikám agresivnímu HC rapu už odzvonilo a nastoupila spíš poklidnější éra. Tím spíš se hudby dá vnést nějaká nálada. O tom svědčí většina tracků na cédéčku. Při poslechu jemných piánek a zvonečků (je to samozřejmě zasazený do bicích, které člověka nenechají v klidu) ve skladbě od Walkin´ Large a jeho „Self“ se vám v hlavě promítá poklidnej mejdan, při kterym nejsou lidi vykalený, ale výborně se bavěj – takovejhle mejdanů už moc nebejvá, takže přeju hezký sny… „If It´s Allright Y´all“ se nese v duchu podobném, cenim jí však o moc víc. Je hozená hodně moc do pohody, ale má v sobě energii a šťávu. Produkující byl v tomhle případě Mr. Walt, který umem vůbec nešetřil. Brnkání na kytaru proložené občasnou klávesou „něčeho“ Doplňují výborná Brixx, která vás svým hebkým hlasem zaručeně dostane (způlky decentně zpívá a způlky rapuje) a pak, jako zlatej hřeb nastoupí Mos Def. No to vám teda povídám, tohle je moje parketa. Věc, která je hrozně v klidu, ale při tom výborně odsejpá. Nemá cenu psát, kterej track je tu nejlepší. Každej má svůj vkus, takže bysme se asi neshodli. Můžu ale napsat, kterej track cenim nejvíc já… Hmm, tak produkci vyprodukoval Mr. Attic, rap vyprodukovli Da Grassroots a Mr. Roam a celý se to jmenuje „Price Of Livin´“. Má úplně jednoduchej být (pro někoho možná trochu monotónní, ale řikám furt, že v jednoduchosti je síla), trochu netradiční basu, podkreslenou piánkem, občas tu zacinkne zvoneček a úplně někde vzádu se líně vznáší jemný housle. Kucka maj takový ty mírně vychlastaný hlasy, refrén je decánko notovanej… prostě dokonalost sama. Je dobře, že takovejhle skladeb je na světě málo. Pak by se člověk neměl z čeho radovat, protože by tyhle věci měl ohraný. Výčet těch parádních věcí ale ještě zdaleka nekončí. Tak třeba Mathematik a Bahamadia – „Following Goals“ je trochu z takovýho toho jemnýho psýcho soudku. Ten, který vás odtrhne od reality a vtáhne do sebe. Když jdete po ulici, připadáte si díky zvukům z jinýho světa, že jste tělem někde jinde, než duší (ó Pane Bože na nebesích… ámen). Ovšem to není jediná pecka podobnýho ražení. Jistě víte, jakou hudbu dělá třeba takovej DJ Spinna. No, výbornou, to každopádně, ale je to taky tak trochu psycho. A tenhle člověk tu produkoval hned dvě pecky. Ta normálnější je záležitost veterána EdO G., který, ač nezáří moc silně, na nebi plném hvězd ho můžem spatřit už dlouho. V poslední době se ale rozjel díky svému poslednímu albu, no a pecka „Let´s Be Realistic“ je jedna z jeho novějších počinů. Ve skladbě je znát, že jí dělal Spinna, díky něčemu, co muselo bejt důkladně prohnaný samplerem, protože to zní jak vokál a piáno s robotickym nádechem. Trubky, basa, býty, skreče, dobrá pecka, moc dobrá. Ale vraťme se k druhému kousku by Spinna. Jmenuje se „Threat“, rapisti jsou Jigmastas, kteří jsou známější, než EdO G., takže byste tuhle pecku někdo mohli i znát. Pak mi dáte za pravdu, že zní jak od jinud. O5 zvuky z kosmíru (tentokrát ještě víc), o5 krutý skreče… Já nevim, připadá mi, že píšu furt to samý. Mrkneme se teda na ty horší věci. Hmm, hledám, pátrám, na nic nepřicházím. No, fakt, je všechno výborný. Pokud bych měl určit nejhorší pecku, pak by to bezpochyby byla „Shoot Out“, kterou rapujou Matt Fingaz, The League, P Dap a F.T. za Street Smartz. Producentem se tu stal Hi-Tek, no a ten jeho kousek je po hudební stránce podle mýho nejnudněší kousek. Hi-Tek se s instroškou prostě moc nesral. Udělal býty, smyčku basy, přidal brnkání, pár brejků a skladbu měl hotovou. Špatný to není, ale něco tomu zkrátka chybí. Asi bych se snažil marně, pokud bych chtěl zkritizovat další pecky. Jo nejsou dokonalý všechny, ale co je na světě dokonalý? Kdyby tomu tak bylo, neměl by vlastně člověk co dělat, protože by byl dokonalej sám, tudíž by nemusel jíst, konat potřebu a prožíval by vlastně jeden velkej orgasmus (ježíšimarjá, ja ale dokážu plácat píčoviny).
Už jsi četl?
