hledat

Tags:

S.Barracuda – Medusa (2019; Azurit Kingdom)

Sdílej

Slovo progres je v rapových kuloárech velmi skloňováno, ačkoliv si pod ním každý představí něco jiného. Jisté ale je, že nikdo nechce zamrznout na mrtvém bodu a neposouvat se. Vývoj je nezastavitelný, pokud vystrčíš hlavu z písku a záleží pak jen na tobě, jakou cestou se hodláš vydat. Ten posun by měl být také nenásilný, přirozený a v takovém duchu, že vám neodvane větší část posluchačské základny. Jak moc kontroverzní krok učinil Sergei Barracuda se svým projektem „Medusa“?

Na sociálních sítích a youtube kanále jsem zaregistroval celou řadu vyčítavých komentářů, že Sergei nyní tvoří to, čím ve své tvorbě dlouhé roky opovrhoval. Mají tím na mysli zřejmě ty upnuté hadry a autotune, ale já bych řekl, proč ne, když se v tom cítí dobře. Sám přiznávám, že mi byla jeho tvorba vždy sympatická právě díky té pouliční tvrdosti, ale fanoušek si nikdy nevydupe idealizovaného interpreta, který bude tvořit podle toho, jak on si pískne. Historie již pár takových momentů nabídla a všichni víme, jak s bleskem v logu dopadlo.

Osobně bych neoznačoval „Medusu“ jako album, ale spíše boční projekt, experimentační půdu, ve které je prostor pro novoty. Vyčítat tento druh materiálu by bylo jako nadávat Jamesovi Colovi, že udělal Kapitána lásku či Orfea, ale tak nějak ve skrytu duše doufám, že další společné dílo AK, které zřejmě vyjde ještě během tohoto roku, bude opět temné a špinavé. Vraťme se ale k sedmi stopám, které jsou obsahem této recenze. Pro mě jako fanouška hmotných statků, bylo zklamáním, že se původně jednalo jen o digitální nosič. Ostravská stáj však nakonec avizovala, že poslední červencový den vypustí do oběhu limitovanou edici.

Zpočátku jsem se tím složitě prokousával, přestože ze západu tyto zvuky a postupy registruji delší dobu. I proto jsem postupem času začal více chápat výstup, který měl fanouškům něco sdělit. Tou první je osobní vyzrálost a fakt, že je možné si všimnout, že je Sergei mnohem více vyrovnaný sám se sebou. To se projevilo i ve výsledném materiálu, který sice vykazuje stále své charismatické ego, ale nekope bezhlavě kolem sebe. Je si vědom svého postavení a síly značky, proto už nemusí všem neustále něco dokazovat.

Autotune je využíván v domácím rapu již delší dobu, ale často se jedná jen o západní repliku bez špetky vlastního rukopisu. A většina bude souhlasit, že se mnohdy jedná o komickou parodii. U Barracudy se jedná také o čerpání inspirace ze silnějších adres žánru, ale nelze si nevšimnout snahy o práci s hlasem. Stále v tom také cítím storytelling, který signalizuje život v Ostravě a Česku. A také je nutné zmínit, že v tomto případě autotune nezakrývá snahu interpreta maskovat svůj špatný zpěv.

Určitě bych nedoporučoval jet na stejné vlně Smackovi, i když jeho příspěvek je technicky čistý. Kvituji ale opět velký obsah hlášek, které pobaví a nenudí. I když je to celkově něco úplně jiného, než jsem byl u Barracudy navyknutý, tak se ke mně nedostal špatný materiál. Beaty jsou opět na velice dobré úrovni, verbální projev a zpracování zapadá do konceptu a kontextu. Jen je dosti pravděpodobné, že české publikum není na tento materiál ještě připraveno. A není jisté, zda v dohledné době vůbec bude. Bude to tak také do té doby, kdy se u nás nebude řešit hudba samotná, ale spíše to, zda si interpret nevzal něco jiného na sebe a nemá moc provokativní účes.

7/10

RUKAHORE_SHOP_BANNER
Tagy:
Austy

Příslušník rapové policie od roku 2012 se slabostí pro rap ze všech koutů Evropy

  • 1

Diskutuj na Bbarak.cz