Perník: Je vidět, že i v dnešní digitální době má cenu věnovat tolik energie do analogové fotky

Kdy ses prvně dostal k focení? Kde vznikl ten zlom, že to přeroste v závislost?

S focením jsem začal cca když mně bylo 17. Ona to byla závislost po pravdě od začátku. Táhlo mně to k focení díky tomu, že to bylo něco novýho. Bylo toho spoustu k objevení, a čím víc jsem se do toho dostával, tak tím mě to víc a víc pohlcovalo. Ale až studium fotky po maturitě mě přivedlo na vlnu, že na fotku myslíš každej den a žiješ tím. Takže se to stupňovalo, nenašel bys tam nějakej ostrej zlom, od kdy se fotka stala úplná závislost.

Nelákala tě třeba i kamera, že bys točil filmy?

Co se týče kamery, tak mám a měl jsem nutkání to zkusit. Moje první pokusy byly na analogovou kameru. Ale nikdy jsem neměl trpělivost na postprodukci. Ani u analogu ani u digitálu, takže to není moc pro mě. Toho času, co musíš strávit střihem a editací videa je nepoměrně víc, než u fotky.

Venku máš knihu, která zaujme nejen fanoušky tvé tvorby, ale také všechny, kteří si jedou Prago Union. Vzpomeneš si na moment, kdy došlo k prvnímu kontaktu mezi tebou, Katem a dalšími?

To musím trochu zavzpomínat, přeci jenom je to už pár let, co jsem s projektem Prago Union začal. Pamatuju si na první rozhovor s Affrem, jako tehdejším bookerem kapely, o focení PU. Vzpomínám si, když jsem v Brně na Flédě před koncertem poprvé mluvil s Radimem, jako kapelníkem Champion Soundu, co říká na dokumentování jejich cesty s Prago Union. Ale s Katem jsem se dostal do bližšího styku až na prvním focení koncertu, kdy jsem taky poprvý použil analogovej foťák. Ale v tý době to ještě každej z kapely bral jako výstřelek, jako něco, co nebude trvat dlouho. Takže mně nikdo nevěnoval nijak velkou pozornost. Myslím, že z toho koncertu je v knize jedna nebo dvě fotky, což je celkem úspěch, když vezmu v potaz, že to bylo “odpanění” naší spolupráce. Na poprvý to nikdy nebývá moc použitelný, ne?

Dokázal bys podobné dílo vytvořit i s jinou českou skupinou?

Jestli bych podobný dílo dokázal vytvořit s jinou kapelou, se těžko odhaduje. Dokumentární fotka je o lidech a jejich spojení s fotografem. Vznikne mezi nima po čase zvláštní vazba, protože chtě nechtě jim lezeš do soukromí a jejich osobního prostoru. Takže něco podobnýho vytvořit asi jde, jen by to bylo unikátní, neopakovatelný, stejně jako kniha Dezorient Express.

Tvé fotografie doprovází výňatky textů Prago Union. Které album a která skladba ti z jejich repertoáru utkvěla v paměti nejvíce? Dokázal bys odříkat celý text?

Touhle odpovědí asi zklamu všechny fans Prago Union, ale já nikdy moc Katovu hudbu neposlouchal. Samozřejmě pár věci jsem znal, už třeba z Chaozzu. Ale až pravidelný focení tour mě přivedlo hlouběji k jeho hudbě a textům a oblíbil jsem si je. Úryvky z textům k fotkám vybíral sám Kato, aby to bylo autentický a já pak dodělal zbylých pár fotek stylem, že jsem pročítal na karaoke stránkách všechny skladby a vybral vhodný úryvky. Takže vlastně nedokážu říct, jestli znám nějakou skladbu celou nebo mám přímo jedno vyloženě oblíbený album. Našel jsem si cestu k jeho pojetí rapu, k jeho textům především. Ale když se mě zeptáš, jestli mám něco doopravdy oblíbenýho, tak se mi vybaví spíš koncerty a určitý skladby hraný naživo. Sem asi klasik, ale mám rád Antré nebo Hip Hop. Mám rád album v Barvách díky jeho konceptu.

Stovky koncertů, stovky cest. To možná leze člověku občas i na mozek. Našla se nějaká chvilka, kdy už jsi byl stále stejných shows překrmený a přemýšlel jsi, že je třeba utéct do divočiny?

Dobrá otázka! Protože tenhle moment nastal a přesně vím kdy. Bylo to v roce 2015 na Majálesu v Brně na Výstavišti. Je to celkem velká akce, přijde celý Brno a okolí, tuna lidí a najdeš tam směs různých stylů hudby. Prago Union tehdy nehráli na Red Bull tour busu, ale na klasické stagi. A nějak to na mě sedlo, asi moc lidí a pořád to stejný dokola. Tehdy jsem si řekl, že už je toho moc a že se tehle projekt pomalu blíží ke konci. Nakonec jsem to vydržel ještě rok a cesty Prago Union a Champion Soundu se rozešli a to byl impulz k vydání knihy.

Fotek je v knize víc než dost. Z kolika jsi vybíral a selektoval finální podobu? Kolik času ti zabrala práce na této knize?

Nafotil jsem přes 5000 černobílých analogových fotek. Ani nevím, jestli je to moc nebo málo. Na digitál tolik fotek nastřílíš na sportovní akci za den nebo dva, když fotíš fakt intenzivně. Analog je ale jinej a navíc se jednalo o dokument, takže čekáš na správnej moment, světlo..všechno si rozmyslíš, než to zmáčkneš. Do finále se dostalo cca 250 fotek, který bylo potřeba natlačit na 224 stran. Když k tomu přidáš texty, co v knize jsou, tak už to nevychází a bylo potřeba ještě přes 60 fotek vyřadit, což mě do teď mrzí. Ale měl jsem od nakladatelství nějaký kritéria, který holt nebylo možný změnit. Ale kdyby bylo na mě, tak má kniha klidně 500 stran. Jenže to by pak stála tolik, že by si ji pravděpodobně nikdo ani nekoupil. Takže je možná dobře, že jsem tenhle limit měl. No a práce na knize trvala cca 3/4 roku. Na to, že jsem ji celou řešil s nakladatelstvím a grafikem po mailech ze Švýcarska, kde jsem v době tvorby knihy žil, tak je to celkem krátkej čas, myslím. Po mailech to jde někdy ztuha.

Teď zavzpomínej na nějakou fotku, ke které se ti váže nejsilnější vzpomínka. O co jde a proč ti v paměti tak utkvěla?

To bude fotka z roku 2013 z Bratislavy, z Urban Marketu. Fotograficky obyčejná věc. Jen ručně psanej text v sešitu, fixa a sluchátka. Kato v tý době text z novýho alba ještě dobře neuměl, tak si texty před koncertem projížděl v backstagi. Když už se pomalu blížil stage time a všichni byli nachystaní, tak si chtěl vše naposledy projít a samozřejmě sešit nechal v backstagi. Takže jsem musel pro sešit rychle doběhnout, ať to stihne. Někdy je absurdní, na jak malých věcech, jako je sešit, stojí úspěch koncertu, nepřijde ti? Po vydání knihy se na mě obrátil jeden z fanoušků, že by tuhle fotku chtěl velkou 1,5m domů na stěnu nad gramce. Celkem funny…

Máš za sebou představení knihy publiku. Jaké se k tobě dostaly zatím ohlasy? Je s odstupem pár dní něco, co bys tam udělal jinak?

Ohlasy jsou zatím jen pozitivní, z čehož mám upřímnou radost. Samozřejmě se kniha nemůže líbit všem, ale určitě jí hraje do karet, že je v některých ohledech první na český rapový scéně. Ale je vidět, že projekt měl smysl a i v dnešní digitální době má cenu věnovat tolik energie do analogové fotky.  Neměnil bych na ní nic nebo všechno. Mám ji rád takovou, jaká je, přijde mi autentická a odpovídá tomu, že celá vznikala z radosti a lásky k hudbě a fotce. Kdybych na ní něco změnil, tak už by ztratila svý kouzlo, a proto by bylo lepší ji pak udělat celou znovu, jinak.

Pokud bys měl knihu doporučit těm, kteří ji zatím ve svém vlastnictví nemají, na co bys je lákal?

Sice to opakuju pořád dokola, ale nalákal bych je na analogový fotky. Ať si prohlídnou, jak vypadá takovej typ fotky vytištěnej na papíře oproti digitální. Ať nezapomenou, že fotka není jen médium na internetu. Že její původní záměr byl mít hmatatelnej záznam světa kolem sebe. Ne jedničky a nuly na monitoru převedený do podoby fotek, kterých se nemůžeš dotknout.  Nalákal bych je na můj hlavní cíl knihy, a to ukázat, jak funguje česká rapová kapela, která hraje hudbu živě. Jaký to vlastně je být hudebníkem. Nechodit každej den do práce, ale živit se hudbou a bavit lidi na párty a festivalech. Že to vlastně není úplně tak lehkej život, jak by se mohlo zdát, i když má svoje kouzlo a krásu.