Sdílej
Není třeba si dlouze představovat žánr, ve kterém se hlavní protagonisti rádi vychvalují. Vzhledem k tomu, že čtete řádky této recenze, máte k této odnoži hudby blízko. A to ego? Patří to neodmyslitelně k téhle game, bez něj by to snad už ani nešlo, pokud by to zásadně neovlivnilo definici žánru jako takového. Pár výjimek se v systému vždycky najde, máme tu kapely, které nerapují jen o rapu a svých přednostech. Z bodu A se lze vydat všemi směry, světovými stranami a zasadit se o to, že přidáte do historie něco nového, osobitého, nesmazatelnou stopu, jenž bude vzorem pro dlouhé zástupy následovníků. A kde vzniká ten problém, kdy nepřirozené autority označí se za samozvané vůdce, i když jejich strategie nemá příliš velkou šanci na životnost a pravděpodobnost úspěchu je často až mrazivě nízká? Zatleskejme hráčům, kteří okusí opojnost vrcholu, ale nedokážou se na něm příliš dlouze udržet. Anebo se mýlím? A co je ten pomyslný vrchol? Chce se dospělý člověk dočkat uznání dětí o polovinu mladších než on sám? Nejedná se pak spíše o hledání azylu a sebevědomí na adresách, kde se dá sehnat nejsnáze? Někdy prostě stačí to příspěvkové poklepání po rameni na sociálních sítích…
Až příliš otázek na startu, ale málo do cíle? V první řadě bych chtěl poukázat na časovou dietu tohoto alba, které ve finále nečítá ani půl hodiny. Při tvorbě této recenze se mi tak podařilo otočit tracklist hned několikrát a utvrzoval mě v myšlenkách, jenž jsem zde poté ventiloval. Ale když se v obsahu primárně klade důraz na ziskovost, není divu, že výsledek nedostal označení EP či něčeho jiného. Je to prostě deska, kterou si musíte koupit, aby autoři mohli dál analyzovat blahobyt a svůj vzestup.
U poslední recenze Franta jsem se oháněl ukázkami, kdy slovenský interpret přebíral hojně produkce i techniky rapu především z Francie, což mi bylo od některých vyčítáno. V prvním případě od toho určitě upustím, neboť ani z originálního disku není známo, v jakých rukou beaty vznikly. Asi „vlastní“ dílna, však už v minulosti to bylo několikrát takto prezentováno. Vykašleme se nyní tedy na porovnávání, zda jsme již někdy něco podobného někde nezaslechli. Zaměřme se na obsah, který by dle názvu měl být na jednu stranu delikatesou, na té druhé možná nestravitelné sousto. Kde je pravda?
Možná až překvapivě budu s názvem desky souhlasit. „Caviar“ zde představuje technika zpracování a cit pro hudbu, neboť na první poslech je výsledek lákavým artiklem pro proudové rapové publikum. Obsahuje párty, až taneční, záležitosti, nabízí srdceryvný storytelling či hru na city. Kvalita projevu je jistá a pestrá, kadenční a přesvědčivá. To ale ani nikdy snad nikdo nepochyboval, že by tihle dva neuměli rapovat. Ten talent tu byl jasně dán, pak už jen záleží na tom, jak byl uchopen.
Přesuňme se ale proto k tomu „Průseru“, který vyplývá především z prvoplánového významu a plochosti obsahu. Zde bych se vrátil k tomu samozvanému vůdci z perexu a poukázal na fakt, že P.A.T. a Mega M zatím rozhodně nejsou ti, co by definovali. Spíše bych je označil za sběratele všeho již definovaného, kteří umí bravurně uvařit ze všech nápověd lektvar, který opije adolescenty. Slovní zásoba není nikterak pestrá, stejně jako schopnost vyprávět příběhy, protože těch vyprávění o nespravedlivém životě a nelehkých cestách je už tolik, že to musí nudit, pokud nejste typem konzumenta, kterého rozpláče i happy end béčkových filmů.
Chtěl jsem „slyšet“ nadupaný, akcí napěchovaný velkofilm s hvězdným obsazením, ale dostal jsem béčkovou zábavu jak od nesmrtelného Stevena Seagala. Někdo hledá něco navíc, někomu vyhovuje jednoduší únikovka, nenáročná zábava. Po tomhle chodu jsem měl po hodině hlad a po další chvíli pochopil, že mě nenakrmí. Proto byl čas jít dál. Přesně takový dojem ve mně vyvolává výsledek. Neočekávám proto, že by se „Caviar & Prúser“ dočkalo dlouhověkosti. A zase sem je měl v papule…kluci neměl, jen jsem vyjádřil názor na tu desku formou recenze.
4/10
