hledat

NOTORIOUS B.I.G. – Duets: The Final Chapter (2005, Bad Boy)

Sdílej

I dnes, více než devět let od oné nešťastné březnové střelby v Los Angeles, je jméno Notorious B.I.G. ve svém „odvětví“ pořád dostatečně známé, skloňované a důležité, stejně jako Pete Sampras pro tenis, Javier Sotomayor pro výšku, nebo Bjorn Dahlie pro běh na lyžích. Legendární emcee z brooklynské čtvrti Bedford-Stuyesant, jenž chodil na stejnou střední školu jako například Jay-Z, či Busta Rhymes, a který bývá označován za jednoho z nejlepších „skautů“ ve hře, neb objevil či pomohl v kariéře umělcům jako Cam´Ron, Jadakiss, Styles P, Sheek Louch, Lil´ Kim, Mase, či Charli Baltimore, se ještě před svým čtyřnásobně platinovým debutem Ready To Die objevil ve skladbách „Flava In Your Ear Remix“ a „Real Love“ od Craig Macka, potažmo Mary J. Blige a okamžitě bylo jasné, že rapový svět nalezl nového hrdinu. Jenomže i ono hrdinství sebou po letech pochopitelně nese také stinné stránky a kromě (osmatřicetkrát se v hrobě obránivšího) Tupaca by o nich jistě mohla vyprávět i ústřední postava dotyčné recenze Frank White (pseudonym, který si vypůjčil z filmu King Of New York) a.k.a. Biggie Smalls. Bohatí magnáti typu Suge Knighta či Seana „Diddyho“ Combse si vždy dokáží najít nějaký důvod, proč znovu vydávají alba svým zesnulým „ovečkám“ a jsou jím samozřejmě fanoušci. Pokaždé moře superlativů a spojování s nejzářivějšími hvězdami současného hudebního nebe ovšem ne vždy funguje a hluboce pochybuji, že by samotní umělci za svého života s některými z nich spolupracovali. Bad Boy Records anoncoval pro údajně jedno z nejdychtivěji očekávaných alb hip hopové historie Duets: The Final Chapter (jež uzřela světlo světa těsně před vánoci, 20. prosince loňského roku) super hvězdnou sestavu hráčů, jejichž počet i s přizvanými producenty přesáhl cifru 50, což je, jak jistě sami uznáte, na tomto poli číslovka ne moc často vídaná. Je jasné, že koncept „Duets“ (album představí pouho pouhé tři duety z celkové stopáže o dvaadvaceti zářezech) se tedy v tomto případě nemohl naplnit ani náhodou, a proto se jeho název poněkud minul účinkem, nicméně kdyby nebyl finální hudební zážitek takový, jaký je, tento fakt bych vůbec nebral na zřetel. ¨ Vzhledem k nepříliš vlídnému přijetí alba Born Again, jehož základ je postaven na podobné kostře, a které doplatilo na nezáživnou produkci a již zmíněnému „milion a jeden“ hostu na mikrofonu, mě lehce překvapilo, že se Bad Boy o šest let později rozhodl opětovně vstoupit do stejné řeky (v tomto případě dalšího posmrtného alba) a jeden neví, jestli se má smát, když se mezi nejsvětlejší momenty vklíní duet s hvězdou formátu Boba Marleyho, s nímž se Biggie ve skutečnosti nemohl nikdy potkat. Jak už jsem nastínil, pokus o reparát je jednoduchý, album obsahuje party, které rapper nahrál během své kariéry a dává je dohromady s novými acapellami od současných zpěváků a emcees (nebudeme-li tedy počítat 2Paca, Boba Marleyho a Big Puna), kteří mu tak skládají poctu. Nicméně jak už to tak chodí, hlavní hvězda zastiňuje drtivou většinu interpretů, kteří by – kromě Jay-Zího – nedokázali držet s bývalým newyorským králem tempo ani kdyby byli na vrcholku tvůrčích sil. V podstatě stejně je tomu i co se týče stránky producentské – co podklad, to jiný beatmaker a i přes účast momentálních „jistot scény“ ala Scott Storch, Swizz Beatz, Timbaland, Jazze Pha, Just Blaze, DJ Green Lantern, Mario Winans, Andre Hartus, či Havoc má výsledný dojem z jejich práce do ideálu daleko stejně jako Martin Hašek do zálohy liverpoolských Reds. Diddy samo sebou nemohl chybět nikde jinde, nežli v pilotním singlu „Nasty Girl“, jenž se zdá být pokračováním songu „Nasty Boy“ z desky Life After Death (mimochodem remix stejné záležitosti už se kupříkladu objevil na Necrově a Ill Billově druhém pokračování Steet Villains). Ani harmonickému Jagged Edge v refrénu a ani tradičně uhlazenému Nellymu se však nálepka „zbytečná vlezlost“ strhnout nepodaří. To samé v modro černém v podstatě platí i pro věc „I´m With Whateva“, která pro změnu působí jakožto remake postarší hymny „Notorious Thugs“, jen s tím rozdílem, že Swizz Beatzův beat je oproti zmíněnému tracku celkem bezkrevný. Jestliže má většina umělců se Smallsem alespoň něco málo společného, o triu Lil Wayne, Jim Jones a Juelz Santana se to říci nedá, a proto je výsledek takový, jaký je, nehledě na to, že už se jejich spolupráce pod názvem „Big Song“ objevila na loňském počinu The Diplomats Presents: The Title Stays In Harlem a sám hlavní aktér se zde, podobně jako třeba v úvodním vzpomínkovém holdu od Eminema s Obie Tricem, neobjevuje (že by ho tam Diddy zapomněl dát?). Moc dobře nevyzní ani třeba vskutku dietní produkcí opatřená „Ultimate Rush“ s hostující Missy Elliott, při jejímž poslechu si jeden říká, jakože v této písni není Lil´Kim, jelikož by to pro ní bylo šité jako na míru a takhle bych ještě mohl nějakou chvíli pokračovat dále. Vyloženou třešničkou na dortu je poté skladba „Wake Up Now“ s Korn, která úsměvně spojuje Biggieho rýmy s jejich elektrickými kytarami, což mně osobně vůbec nesedí a přivádí k otázce, jestli to bylo nutné. Kromě již lehce nastíněných plusů, jimiž jsou songy „Whatchu Want“ s Jiggou, který zní jakoby byl nahrán v éře Notoriousovy premiéry Ready To Die a „Hold Your Head“ s Bobem Marleym, jenž obsahuje dojemný motiv z filmu Johnny Was, se mému vkusu asi nejvíce blíží následující trojice, jíž bych si dovolil výčet konkrétních bodů uzavřít. Nadprůměrná věc „Just A Memory“, v níž do beatu od Scrama Jonese promlouvají The Clipse, funguje, k čemuž přispívá jak originální beat, tak i – na tomto počinu téměř nepřítomné – skreče. Punisherova upřímná slova „It was destined to happen, but we’ll have our day. I’ll see him at the pearly gates“ předznamenávají „Get Your Grind On“, tedy další skladbu, jejíž ambice nejsou úplně marné a ve které se kromě něj představí i hispánský a o pár kilo lehčí emcee Fat Joe. To, že je jejich dílo je poměrně snadno identifikovatelné z Biggieho starší peckou „My Downfall“, kterou můžete nalézt na albu Life After Death, nechme stranou a přesuňme se k chytlavé melodické písni „1970 Somethin´“, jež – aby předělávek náhodou nebylo málo – sice obnovuje hit „Respect“ z již několikrát zmíněného Ready To Die, nicméně jako celek mě baví hodně. Jen doplním, že sloku si v ní vystříhává mladý hrdina západního pobřeží The Game, jemuž v refrénu sekunduje Faith Evans, jež je mimochodem spolu s Harve Pierrem a Biggieho matkou Violettou Wallace zároveň „co-executive producerem“ celého projektu. I když jsou asi duety lepší než předchůdce Born Again, stále jde o tvrdou pilulku pro skalní fans, kteří musí zkousnout Biggieho rozhárané charisma, jež je způsobeno nedostatečnou atmosférou a vyvážeností mezi originálními nahrávkami a novými věcmi, beaty, i hostujícími umělci, které ne vždycky sedí. Ostatně, představte si Big eLa a jeho „Put It On“, kdy mu producent odstraní původní beat a nahradí ho nějakým kytarovým riffem, či mu do refrénu dosadí hlas Young Jeezyho. I přes to všechno ale jde o zajímavý experiment, jenž ovšem logicky vyvolává otázku, jestli to vše stálo za to a jestli jsme se bez toho nemohli obejít. Jednu dobu se mohl duch Christophera Wallace chlubit, že jeho dědictví nebylo poskvrněno zbytečnými zmrzačelými posmrtnými pokusy jako tomu bylo u jeho podobně dopadnuvšího rivala. Teď už to neplatí. Že by odpověď na Loyalty To The Game či letošní The Rose, Vol. 2, ovšem ve větší míře? Možná. Snad už Diddy definitivně skoncuje s neustálým využíváním památky svého zesnulého přítele. P.S.: Omlouvám se za neaktuálnost, recenze je z prosince ´05, ale nějakým nedopatřením se na ni tehdy nedostalo.

Bobby

V okrsku bbarak.cz jsem službám rapové policie oddaný od roku 2003.

  • 1

Diskutuj na Bbarak.cz

Už jsi četl?