Sdílej
Již od prvních momentů se na veřejnosti prezentoval sebevědomým dojmem. Dospívání v matce tuzemských měst jej otrkalo, že ten storytelling lehce připomíná Stínadla od Foglara. Teď je tu ale s debutovou deskou, se kterou se uchází o přízeň publika. V době, kdy se trendy mění rychleji než počasí nad horami, by rád s pomocí DJe Fattea vrátil boombap do pražských ulic. Potenciál tu je, charisma a rukopis také. Je však dnes ještě publikum schopno udržet v hlavě desku delší dobu a udělat z ní další zásadní dílo na scéně? To neukáže tento rozhovor, ale až čas…
Praha tě přijala za své dítě, ale již ve skladbě „Monney“ naznačuješ, že nejsi rodákem. Prozraď mi něco víc ze svého dospívání a rozhodnutí, proč jít za sny do matičky stověžaté?
Narodil jsem se v Karlových Varech…do deseti let jsem bydlel ve Žluticích na Karlovarsku. Když mi bylo deset, naši se rozvedli, a já šel s otcem o vesnici dál do Toužimi. Potom jsem si našel přítelkyni z pražského Žižkova, kde jsem rostl od 6 třídy do deváté…
Žižkov asi není ideálním místem pro život, i když mi Řezník říkal, že se to oproti dřívější době už o dost zlepšilo. Co ti tahle škola dala? Na nové desce zmiňuješ, že ti jeden čas našeptával i pervitin, cizí ti nebyly ani „čórky“…
Bydleli jsme nahoře nad Ohradou, tam je to relativně klidný, ale klasicky obrázek Žižkováka je být větší zmrd než ten druhej, takže se to tam zmrdama jen hemžilo a právě tam jsem získával první zkušenosti a školu do života… Kradli jsme od základky mezi sebou ve třídě, telefony, peněženky a vůbec vše, co se dalo zpeněžit… Samozřejmě jsme dostávali facky od ciGánů i od bílejch…pamatuju, že v jednu chvíli se nás scházelo kolem padesátky děti za barákama na Nakladovým Nádraží Žižkov. Abychom si vydobyli respekt a byli větší zmrdi a slavnější banda na Žižkově, chodili jsme na bitky, škola proti škole, parta proti partě, scházeli jsme se na Pražačce na Niku, na kopci, tam nás chodili napadat jiný party… Prali jsme se i mezi sebou, ale vždy, když šlo do tuhýho, bránili jsme se jak bratři… V ty době jsme ještě nebrali žádný drogy, kouřili jsme cigára, nic víc nás nezajímalo. Mezi dvanáctým až čtrnáctým rokem potom přišel alkohol… První drogy byly až na střední… tam jsem začal dělat peníze, větší než byl plat rodičů, ale nikdy ty prachy neudržel, nic si nekoupil, všechno padlo do automatu a drog…
A rap ti začal kolovat v žilách kdy? Jak ses prokousla ke své první tvorbě?
Psal jsem od první třídy básničky holkám, ve družině. Někdy v první nebo druhý třídě jsme si zakládali vlastní skupinu s Marcelem Pospíšilem, já zpíval a on dělal bubny. V tý době jsem vůbec netušil, že šlo o beatbox. Jelikož otec zpíval bigbeat, chtěl sem být jak on… pak se naši rozvedli a já si začal psát první sloky, nahrávky přišly až na Žižkově v roce 2005, kdy jsme založili s Romanem Knilem crew Double Impact (podle filmu s Van Dammem). První treky pořád mám. Nedá se to poslouchat, ale třeba to někdy vydáme…
Ve své tvorbě zdůrazňuješ na každém kroku boombap, což ale dělají další tisíce lidí po světě dodnes. Proč se tak biješ do prsou a hlásíš k jednomu ze subžánru rozvětvené rodiny? Znamená to, že ostatními postupy pohrdáš?
Určitě ne, kluci mi už říkali, ať si dávám pozor na to, co říkám, abych si neházel klacky pod nohy… Boombap je moje srdcovka, vyrůstali jsme na něm, takže jsem rád, že jsem tímto albem uzavřel svoje dětství, fety, čórky a nyní se můžu stát lepším člověkem… Další album, na kterém „makáme“, nebude boombap, zaměříme se na moderní zvuky… Takže „Made In Czech“ je boombap, další alba budou jiný žánry a odvětví rapu. Jak jste si všimli, moje flow nemá mezí a je to to nejlepši, co v Čechách můžeš dostat. Určitě uděláme i živý nástroje. Nebráním se ničemu, jsem muzikant a miluju hudbu.
Ještě mi řekni něco o tvém pseudonymu. Jak vzniklo to spojení Johny Boss? Na první signální je to sice sebevědomé, ale zároveň takové dosti klišé… Proč jsi nepřijal nabídku Ektora, který ti nabízel pomoc, když se přejmenuješ? Jak to vlastně celé bylo? Necítil v tobě třeba konkurenci?
Jako čtrnáctiletej rapper jsem hledal ten správný nickname. Řikal jsem si MC Koko, McRamus a všelijak, ale když jsem se pak v patnácti rozhodoval, co dál dělat, Johny Boss pro mě byla jasná volba. Jako huberťák jsem miloval Toxxxe, jak byl drzej a sprostej. Chtěl jsem dvě jména a vymyslel jsem Johnyho Bosse. A tak jsem se Johny Bossem stal a chytlo se to i na ulici. Všichni věděli, kdo je Johny Boss. Teď máme Johny Boss jako značku.
Než jsme vydali trek „Monney“, potkal jsem Derona, kterého jsem jako mladej MC obdivoval. Tenkrát za treky k Jackass Praha a vůbec z doslechu. Přišel jsem za ním, jestli mě dostane mezi českou scénu. Řekl mi: „udělej hit“, tak jsme vydali „Monney“, můj první klip a tím jsme prorazili. Díky Deronovi, který to sdílel, jsme se dostali k DJ Noirovi, což je nebo byl koncertní Dj Ektora. Po nějakých neshodách a hádání se přes internet, k do že Johnyho Bosse dostane nahoru, jsem se „vysral“ na Derona a šel i Noirem, kterej mě zase posunul dál. Nicméně, jsme s Noirem udělali trek „The best rap“ a natočili jsme klip. Vydali jsme to, což byl impuls pro Ektora, aby si mě nechal zavolat. Bylo to taky kvůli Deronovi, kterého nemá rád a který byl v klipu nejvýraznější. Ten vizuál se mu nelíbil a měl pravdu. Když se na to kouknu s odstupem, je to děs, jak by řekl DJ Fatte. Každopádně jsme ten klip stáhli, hlavně kvůli Ektorovi, slíbil mi cestu nahoru. Chtěl ale, abych se přejmenoval, což mi bylo proti srsti. Na schůzce jsem dostal čočku, ale nic jsem si z toho nedělal. Dostal jsem svůj rap pro mě k nejlepšímu rapperovi, víc mě nezajímalo. Šel jsem přes mrtvoly. Každopádně chci říct, že s klukama komunikujeme a vše se uklidnilo…
Nahrát celou desku do bubnů od DJe Fattea je výsadou, která se nedostane každému. Jak vnímáš práci na takovém produktu? Usnadnilo ti tohle producentské zázemí práci nebo si cítil větší odpovědnost k výsledku?
Samozřejmě jsem vybouchl, když jsme se domluvili na celé desce, ale nebral jsem to nějak vážně. Beaty se mi líbily, nelíbily, šlo psát, nešlo… Jako do všech, od kohokoliv, ale DJ Fatte je bůh boombapu a nejlepší DJ na světě. Samozřejmě jsem hrdý na to, že to udělal celý…
Otevřel ti jako osobnost známá na scéně i některé dveře? Jak vnímáš spolupráci z pohledu dlouhodobého? Nebojíš se, že by ti to třeba bylo vyčítáno, že jsi ten, co mu DJ Fatte pomohl prošlápnout první významnější cestičku?
Tak určitě otevřel, po „Ztracených dnech“ mě začalo vnímat asi víc lidí, ozval se DJ Wich, se kterým jsme dali trek „ABS“. Nemůžu však říct, že to bylo jen kvůli Fatteovi… Pak se ozval Ironkap a vyšel z toho „Bílej kůň“. Určitě se nebojím, že by mi někdo vyčítal, protože je to to nejlepší, co z boombapu můžeš dostat. A „Made In Czech je boombapová deska“.
Registruju názory, že bys mohl vrátit boombap opět do popředí zájmu, i když sám říkáš, že ty další budou znít jinak. Něco podobného se říkalo, když Rest vydal „Premiéru“. Myslíš, že i tvůj produkt má takový potenciál?
Uvidíme…
Jak moc ses změnil s příchodem potomka na svět? Věnuješ tomu celou skladbu, ale mě by zajímalo, jestli se změnil i tvůj pohled na život jako takový a zda se už více hlídáš než před lety, kdy jsi na ulici v partě tropil hlouposti…
Tak určitě. Malýmu jdu příkladem, začal jsem makat, změnil mi komplet život. Žádný výtržnosti, čórky, automaty, dealovani…nic. Utekl jsem od kluků a od života na ulici, nejen kvůli malýmu, ale hlavně kvůli přítelkyni, která mě vytáhla, srovnala, sem tam propleskla, a pak mi dala syna…miluju tě, Janičko.
Už jsi četl?
