Sdílej
Hip-hopová komunita na něj kouká mnohdy až zbytečně mezi prsty. Je to tím, že žijeme v zemi, kde se úspěch neodpouští. Samozřejmě připouštím, že textové alma mater cílí především na ženské publikum a mě samotného by zajímalo, kolik oslovil Hank na hudebním trhu chlapců, kluků či mužů. Proč bych měl ale označit tento materiál za slabý pro to, že překypuje emocemi a nenabízí drsnou masku, pod kterou se mnohdy ukrývají vyděšené tváře? Hank není ATMO Music, a přesto ty pouta nezpřetrháš. Hank je typickej zástupce z Liberce, přesto nelze ty kluky házet pod jeden Ještěd.
ODD ohlásil konec v kapele, která trhala miliony v počtu zhlédnutí svých singlů na youtube. To není meta, které dosáhneš jen tak. Musíš nabídnout něco, po čem je hlad. A já si myslím, že Hank prostě jen vyplnil mezeru, nabídl se tam, kde si to poptávka žádala. Pravdou je, že většina jeho posluchačů se asi nedá označit za členy ryze hip-hopové komunity, ale žánr máme dnes již tak široký a pestrý, že není jediným, kdo míří za jeho hranice a cílí i na další konzumenty. Hank je možná měkčí recitál, možná je to pop, ale jeho lyrika a hlasové vlohy rozhodně splňují kritéria.
Ještě před poslechem upoutal mou pozornost samotný název desky. Opět se to motá kolem vody a zdá se, že Paulie Garand není jediným vládcem tuzemských moří. Jeho městský kolega z branže vykazuje mnohdy stejné smýšlení a ideologie, ale při vnímání tracklistu zjišťuji, že Hank takovým harantem není. Mohl bych ho přirovnat i k Majselfovi, který se často jeví jako slovenský Poseidon, ale Hank také takový není. Majself je hluboce zamilovaný a potřebuje se o tu lásku a víru podělit, zatímco autor desky „Ocean“ spíše křičí do světa smutnou zprávu, že jej ovládá samota. Projevem mi pak připomíná další libereckého úderníka Lipa.
Z tohoto produktu cítím chuť posunout se dál. Autor nevykazuje odevzdanost a poraženeckého ducha. Jen je patrné, že ho minulost poznamenala. Registrují tu ambice se odrazit a fungovat sám za sebe, bez bubnů, které dříve ve své dílně vytvářel ODD. V tomto případě je má na starosti Mahoney z TroubleGangu. Můj dojem je takový, že v této úloze obstál velice obstojně, přestože toto jméno v producentské branži asi příliš registrováno zatím není.
Textový obsah nebyl uchopen vysloveně za špatný konec, zřejmě reflektuje aktuální pohnutí mysli. Nemám nic proti tomu, aby člověk neskrýval ve své tvorbě emoce, ale tento scénář vykazuje až příliš klišé formulací a spouštěcích mechanismů, které by u posluchačů měli vyvolat závislost na zármutku, nebo naopak na happy endu. Připomíná mi to klasický scénář romantického filmu, ve kterém jste dojati, a příběh hlavních hrdinů vás má emočně roztrhat na kusy. Naposledy jsem v tuzemském rapu viděl něco podobného, i když částečně z jiného úhlu pohledu, u člena Blakkwoodu. LD tehdy ale stavěl pohádku, kterou vlastně ani nežil a ta neosobitost byla až do očí bijící.
Po deseti skladbách si mohu zrekapitulovat autorovu prázdnotu, pocit zrady, křivdy a samoty. Když bych mu dohodil babu a vytáhl ze zad deset kudliček, zase by bylo asi dobře. Oceňuji fakt, že hlasový projev má dobrou symbiózu s produkcemi. Vnímám dvě tváře, které si sedly a dokázaly fungovat jako tým. Cílovka bude spokojena, rapová komunita to přejde bez povšimnutí. Kdybych byl žena, dokázal bych s výsledkem asi více splynout, takhle jej nechám asi také dál plout.
5/10
