Sdílej
Materiály nás zásobuje již více jak dvacet let a podepsán je pod nepřeberným množstvím hymen, které i po letech fungují v mysli posluchačů, přehrávačích věrných a zásadních bodech historie. Máňa je skutečný pán ve svém oboru a jeho pozice na scéně je neochvějná. K jeho novému dílu je nutné přistupovat s nadhledem a nečekat, že se zavře deset let ve svém pokoji a nebude naslouchat lačnosti poptávky. Hned na začátku je nutné si ujasnit, že jeho nové producentské dílo je diametrálně rozdílné než „Time is now“ či „Golden Touch“, a kdo čekal něco stejného, postrádá nadhled a nesleduje nové postupy.
DJ Wich nezamrzl na jednom bodě, chce se vyvíjet a zkoušet nové věci. Jen ohlasy z řad posluchačů mohou rozsoudit, zda se jednalo o cestu správnou či ne. Při poslechu „Veni, Vidi, Wich“ je znát technický posun a nelze práci označit jako několikahodinovou dlouhou chvíli ve studiu. Každá linka se tváří sebejistě a propracovaně a odolá náročnosti i kvalitních reproduktorů. Autor si dal v tomto případě práci na svém díle, chtěl se hudebně opět o nějaký kousek posunout a dokázat, že ještě nepatří do starého železa. „Veni, Vidi, Wich“ rozhodně rez neobsahuje a snaží se o lesk aktuálních kurzů a choutek publika. Samotná funkčnost je však věcí druhou.
Lehkým kamenem úrazu by mohlo být hodnocení celkového hudebního dojmu. Fanoušek klasického rapu si na chuť v tomto případě rozhodně nepřijde a smete to ze stolu. Chybí tu čistě striktní věci a celá placka budí spíše dojem chuti se bavit a bavit i lidi na mejdanech. Více jak polovina materiálů připomíná spíše RNB a některé z nich by se mohly chytnout i na diskotékách. Nepochybuji o tom, že Máňa za čas z rukávu vytáhne něco lahodící uchu starých konzumentů, ale jak v rozhovoru prozradil, chce prodávat a dnes kupují hlavně děti. Však ten náš rostoucí žánr je především pro ně.
Udělat producentskou desku s kupou hostů je stále zapeklitým oříškem, který není snadné rozlousknout. Každému interpretovi chutí něco jiného a i přes omezený výběr si z balíčku vytáhne něco, co sedne především jemu. Beatmaker mu může promlouvat do finální podoby, ale jelikož chce hosta v jeho čisté podobě, mnohdy mu v tom nechá volnou ruku. Interpret také na producentské desce není tak osobní jako na svém sólu a někteří sem tam svou práci i odfláknou. Pak už záleží na samotném producentovi, jak se k celé věci prosadí a co chutná jemu. Nevím, jestli tu hraje kompromis velkou roli, ale pozvaní hosté se příliš nepředvedli, až na pár výjimek.
Máme tu slovenskou ikonu Rytmuse, který po svém striktním sólu nabídne na Wichovi zpívaný zářez. Přestože vokály táhne v KF stále za silnější lano, není to to pravé ořechové a rozhodně se nejedná o hymnu. Jak jsem již zmínil, také Ego tahá ze svých hlasivek tóny, ale i zde chybí charisma, které by utkvělo v paměti. Na druhé straně tu máme Martina Svátka nebo Bena, kteří jsou v tomto odvětví zkušenými mazáky. Jejich práce je odvedena dobře, ale rádiový potenciál se moc nehodí na hip-hopové mejdany. Tímto materiálem nedostanete publikum pod stagí do varu. Celkově se zdá, že se na „Veni, Vidi, Wich“ až příliš zpívá.
Záměr byl jasný – prodat. Prodávají ale nejen silná jména pozvaná na sloky, ale především hity. Tohle album jich obsahuje málo a já se obávám, že jako v případě předchozích produkčních desek Wiche bude tento materiál po většinou zapomenut do pár měsíců. Chybí tu ta síla. Kato z Prago Union nebo Rest se ponořili se svými tématy do hloubky a odvedli dobrou práci. Zajímavě je obsahem zpracována i skladba od Spirita a Garanda, ale jména jako Orion, P.A.T. či Majself neutkví v paměti. Jsou zde propagované singly Separa s Kalim či Marpa s Troublegangem, ale chybí jim ten krok ke statusu pecka, která přežije. Slušnou práci odvedli i Viktor Sheen a Renne Dang, kteří upoutají pozornost projevem i myšlenkami. Ocením ale skvěle ztřeštěnou spolupráci Strapa a Ektora s Wichem, která nabízí nadhled a dokáže upoutat pozornost po prvním poslechu.
Celkově na mě budí tato deska dojem průměrného výsledku, v případě síly jména autora až lehce podprůměrného. Nehledě na zaměření jsem čekal více a dostal jsem jen pěknou aranž bez tváře. Předešlé nosiče nám nabídly věci, které po čase zlidověli, zde se obávám, že se tomu tak nestane. Záměr autora byl naplněn a aktuálně se něco uchytí, ale s příchodem dalších desek padnou pod tíhou prachu. „Veni, Vidi, Wich“ je v našich očích menším zklamáním, které však neznačí, že by to šlo i se samotným Wichem z kopce.
5/10
Už jsi četl?
