Devět přeceňovaných devadesátkových klasik zámořské historie

Pokud něco patří k poznávacím prvkům našeho magazínu, je to kladný vztah k časům minulým. Ano, mohli bychom se hnát výhradně za nejzvučnějšími jmény současnosti a kronikářskou činnost ponechat... no jo, ono vlastně není komu. V každém případě by nám čtenáři, kteří se k naší redakci dostali v uplynulých letech, neodpustili, kdybychom ztratili z hledáčku jejich oblíbence, proto máme zvláštní důvod staré škole tak trochu nadržovat. Než vám naše redakce nabídne sestavu nejlepších zámořských nahrávek roku 2015, rozhodli se vám přinést i devítku dnešních klasik, jejichž jména možná vaši kamarádi dodnes skloňují, aniž by v rámci žánru představovala něco skutečně revolučního. Žebříček, jenž připravila redakce hiphopdx.com, nezapomněl například na Eminema, Big L ani na členy Wu-Tang Clanu.

Method Man, Tical (1994)

Během jeho hvězdného vzestupu začátkem devadesátých let se zdálo, že Method Man má vše, co byl měl MC mít - ostré frázování, charakteristický hlas, rýmy, které vždy pasují a nejviditelnější hvězdnou auru, jakou do té doby žánr viděl. Jeho debut "Tical" nesplnil úplně to, co slíbil na "Enter the 36 Chambers" nebo Biggeho "The What". I přes hvězdné nahrávky jako "You're All I Need" nebo "Bring the Pain" se nemůže Methův debut měřit s devadesátkovými klasikami jako "Ready To Die" nebo "The Chronic" a jeho debut dokonce nepředčil ani první opravdu kultovní Wu sólovky "Liquid Swords" od Geniuse a Raekwonovo "Only Built 4 Cuban Linx". Abychom byli féroví, není to úplně jeho vina, vzhledem k tomu, že se podstatná část nahrávky ztratila poté, co RZAovo studio zaplavila voda.
 
 

Twista, Adrenaline Rush (1997)

Twista si získal na americkém středozápadně výsadní postavení navzdory tomu, že deska "Adrenaline Rush" není taková pecka, za jakou je označována. Ano, autor posílá sice rychlé rýmy lépe než kdokoli jiný, ale tím to zároveň končí. Textově nepřineslo album nic objevného a stejně tak kvalita produkce je nevyrovnaná. Album mělo svojí důležitost pro Twistovo město, okolí a jeho kariéru, postrádá však skladby, které by byly opravdu silné v celkovém srovnání v rámci žánru.
 
 

Big L, Lifestyles Ov da Poor & Dangerous (1995)

I když měl před zastřelením v roce 1999 velkou šanci stát se jedním z nejlepších, jeho smrt paradoxně zastínila to, čeho dosáhl ještě, když byl na živu. Jeho pověst "nejtragičtěji zesnulého rappera" se postarala o to, aby i jeho slabší desky vzývali fanoušci newyorského podzemí jakoby z povinnosti. Proto je i jeho debut z roku 1995 často ceněn za víc, než čeho byl Big L v té době vůbec schopen. I přes bomby jako "MVP" a "Put It On" je autorova první nahrávka ukázkou rizího talentu bez čehokoli navíc. Jemnost, kterou oplývaly desky Nase, Biggieho či Raekwona, bohužel Lamont Coleman v té době postrádal. Posmrtné album "The Big Picture" znamenalo paradoxně strmý posun vzhůru.
 
 

Busta Rhymes, The Coming (1996)

Bustův debut je ukázkou, že ne každá první deska slavného rappera má právo si nárokovat označení "klasika". Busta Rhymes je právem považován za jednu z největších ikon žánru, "The Coming" byl však spíše výkladní skříní pro jeho geniální hlas, což na titul zásadní nahrávky doby nestačí. Produkce alba neladila s vibrací, kterou Busta do žánru vnesl a vlastně ani nijak nepromluvila do podoby newyorských tvůrčích standardů, jež se v té době na východním pobřeží rodily.
 
 

Wu-Tang Clan, Wu-Tang Forever (1997)

Mezi "Enter the 36 Chambers" a obrovskou řádkou sólovek "Only Built 4 Cuban Linx", "Ironman" nebo "Tical" (jenž má také své místo v tomto seznamu) kraloval Wu-Tang Clan rapovému vesmíru svojí jedinečnou směsí hrubozrnné lyriky s bojovým uměním. Deska "Wu-Tang Forever" však postrádala před vydáním rozumné sýto. Mezi dvacetisedmi skladbami, s nimiž vytáhlo dvojalbum do boje, se může jen málokterá měřit s kvalitami některé ze třinácti bomb z "Enter the 36 Chambers". Je zde spousta skvělých beatů a rýmů, které dohromady drží lépe než valná většina jiných dvojalb, ale většina z toho je nepotřebná. Zvlášť pokud přihlédneme k obsahu, který předtím servírovali jednotliví členové na svých sólovkách.
 
 

Common, Resurrection (1994)

"I Used To Love H.E.R." je jeden z největších rapových šlágrů, které kdy byly natočeny a album "Resurrection" dobře prezentuje Commonovu cestu k postu sebevědomého rapového řečníka, s nímž ho dnes spojujeme. Tyto dva faktory ale s přispěním celé té devadesátkové nostalgie pasovaly desku na pětihvězdičkový magnum opus namísto toho, čím doopravdy je: velmi dobrým albem, které si zatím jen potykává s potenciálem, jenž autor rozkryl v následujících letech. "One Day It’ll All Make Sense" na tom bylo lépe, "No I.D." mělo obratnější rýmy a na "Like Water For Chocolate" konečně hovoří autorovo dospělé já.
 
 

Master P - Ghetto D (1997)

Vláda Mastera P v devadesátých letech je nezpochybnitelná. Jeho brilantní merkatingové schopnosti učinily label No Limit Records jednou z nejzajímavějších adres své doby. Ale o pár let později se zázemí soustředilo víc na promo než tvorbu hudby jako takové, jež navíc kvůli nákladům na okolní merch a marketingové aktivity dost trpěla. Jedním takovým dítětem je i "Ghetto D". Produkce byla chválihodná, v textech se na ně však nepodařilo navinout nic zajímavého. Kromě toho, žádné album s jedenácti hostovačkami Silkka The Shockera nemůže být dobré.
 
 

Mos Def, Black On Both Sides (1999)

Psát toto je bolestivé: "Black On Both Sides" pochází z období, kdy se Mos Def umělecky nejvíce formoval a právem pasuje Yasiina Beye do pomyslné síně rapové slávy. Když se deska drží konceptu, nechcete jí vypnout. “Mathematics”, “New World Water”, “Habitat” a “Mr. Nigga” jsou geniálně podané skladby a "Ms. Fat Booty" a "UMI Says" skýtají okouzlující momenty. Jsou tu však také písně snad až příliš těžící z autorova odhodlání jako “Rock N Roll” nebo narušující soudržnost desky jako “Climb”. Yasiinovo LP také do velké míry těžilo z líbivého a marketingově snadno zapamatovatelného coveru, autorovy osobní aury a bezchybně zpracované kampaně Air Jordan, jejíž efekt předčil výsledek řady dalších slušných desek z labelu Rawkus jako "Internal Affairs" od Pharoahea Monche nebo Hi-Tekova "Hi-Teknology".
 
 

Eminem, The Slim Shady LP (1999)

Marshalla Matherse katapultovalo mezi pětihvězdičkové interprety jeho "The Slim Shady LP", které se vyznačovalo břitkým smyslem pro humor a vyšinutým storytellingem. Rýmy jsou o něco sofistikovanější a je zajímavé slyšet, za jaké postupy a nápady dodnes Eminem vděčí svému mecenáši Dr. Dre. Avšak výborné texty i tehdejší kontroverze s nimi spojená jen dočasně zakryly zjevný nedostatek alba, kterým byla produkce. Bubny z rukou Bass Brothers se na desce objevily v jedenácti ze čtrnácti případů a neodpovídají dráždivé energii, kterou Eminem za mikrofon přinesl. Doctorovo muzikantské ucho si toho naštěstí všimlo a Andre Young si na následujících releasech vždy ukrojil z produkce patřičný podíl, přičemž ještě na "Marshall Mathers LP" se použilo několik nejlepších produkcí Bass Brothers. "The Eminem Show" si produkoval Eminem z valné části sám a od "Recovery" funguje Dre víceméně pouze jako výkonný producent jeho nahrávek. Ve všem ostatním zůstává deska právoplatnou ikonou rapové a populární kultury. 
 
 
Zdroje: hiphopdx.com

NTK - Bbarak

Komentáře

Pro vložení příspěvku do diskuze musíte být .

Přihlášení

Rychlé přihlášení přes Facebook Facebook Connect

Přihlásit

Pole označená * jsou povinná