Jak dopadla charitativní cesta Pio Squad do daleké Bangladéše?

Jihlavská formace Pio Squad se na konci minulého roku vydala do Bangladéše, aby tamní děti rozradostnila nejen jejich účastí a zájmem o porozumění, ale i finančním darem, který nasbírali během několika koncertů v Čechách. O tom, jak vypadá realizace takové cesty na druhý kus světa a jak rozdílná země Bangladéš vlastně je, se můžete dočíst v tomto rozhovoru. A nejen to…..

Léto a podzim patřily v Čechách několika vašim koncertům s ušlechtilou myšlenkou. Jaká však byla samostatná realizace? Chodili si lidi poslechnout jen PIO, nebo byli vstřícní celému vašemu záměru a vyjádřili svou podporu nejen účastí?

Eurodel:

Vše bylo celkem na poslední chvíli. Cesta už měla své listopadové datum a my jsme měli na konci září zabookovaný dva koncerty. Nakonec to dopadlo všechno dobře a po dlouhý době jsme se ukázali na pódiích. Lidi nejenom přišli, ale i podpořili. Bylo to fajn.

Můžete prozradit, kolik se celkově vybralo?

Efko: Samozřejmě, zatím byla rozpečetěna první kasička na konci října a v ní bylo něco přes 30000 Kč, v tuhle chvíli máme těsně před rozpečetěním druhé, která téměř určitě tu první ještě předčí.

Eurodel: Další možností, jak se stát součástí projektu, je premiéra nového klipu v jihlavském Soulu 21.2, kam můžete dorazit. Dáme klasickou show, pustíme poprvé videoklip a celý večer budeme hrát jako djs „PIO za pultem“.

Peníze měly být určené pro vzdělávání v Bangladéši. Jak taková finanční injekce probíhá? Předává se přímo potřebným, nebo organizacím operujícím v dané lokalitě?

Efko: Naše finanční podpora je pro slumovou školu Čalantika a na její provoz. Peníze se ukládají na samostatný účet zřízený organizací Adra, která celý chod školy zajišťuje a spravuje, takže peníze jdou přímo tam, kde jsou potřeba.

Eurodel: Tím, že jsme se tam i vydali, jsme se mohli přesvědčit, jak vše probíhá. Místní Adra Bangladéš s místními pracovníky svědomitě rozdělují tam, kde je třeba.

Do samotného centra dění jste se vydali i vy sami, což dokládá vaše předchozí odpověď. Jak taková příprava probíhá? Podstoupili jste nějaká očkování nebo přednášky jak se v této zemi chovat?

Efko: Přípravu na cestu jsme řešili převážně s Jarmilou Cihlářovou z Adry, která tam byla nakonec taky a hodně nám pomohla zorientovat se v Dháce. Proběhlo i větší přípravné setkání v Praze, spojené se storytellingem, vyprávěním příběhů o životě několika dětí ze slumu Čalantika. Očkování naštěstí nebylo z právního hlediska nutné, proto jsme se rozhodli nic takovýho nepodstoupit. Dáváme přednost přirozené imunitě před chemikáliemi, které jsou kolikrát pro organismus stejně škodlivé jako samotný virus, proti němuž mají působit.

Eurodel: Zvací dopisy a další formality zařídila ADRA. My jsme jen hodily pár triček do kufru, nějakou techniku a bylo. (smích)

Stojíte na pražském letišti a čekáte na svůj let. Co všechno se vám honí hlavou? Jak moc se lišily vaše představy o tamním životě s holou realitou?

Eurodel: Nemám rád nemilé překvapení, a tak si radši vždycky všechno maluju v těch nejhorších barvách. Jsem pak mile překvapen, což byl příklad i Dháky. Místní Bengálci z Adry se o nás náramně starali a pozitivní zkušenosti máme i s tamními lidmi nejen ze slumů.

Efko: Byla to zvláštní směs pocitů. Vyrážíš do úplnýho neznáma, navíc někam, kam víš, že se moc lidí z tvojí části světa nevydává, žádný turisti na dovolenou. V Praze to ještě nebylo tak silný, ale při mezipřistání v Istanbulu už to působilo dost, letadlo bylo plný Bengálců, všichni mluvili nesrozumitelnou řečí a člověk najednou vystupuje ze svojí komfortní zóny a ví, že se blíží něco úplně odlišnýho. V hlavě mi pořád jelo, že to bude jedna velká haluz, nedokázal jsem si představit, jak budeme v přelidněnejch ulicích točit klip, byl jsem docela nervózní z toho, že nevím, kde a jak budeme bydlet, úzkostlivě jsem si představoval všechny možný štěnice a brouky, který tam na nás budou ze všech rohů vylejzat, říkal jsem si, že za tři dny už budu mít určitě úplavici z místní vody a tak podobně…Nic míň než standardní evropská panika ovlivněná kusýma informacema z oficiálních zdrojů. Ale to mě právě lákalo, letět tam, kam málokdo a zažít to na vlastní kůži, a hlavně s jasným cílem pokusit se jim tam zvednout náladu a finančně pomoct. Na místě to pak byl zpočátku samozřejmě šok, ale pro mě jednoznačně v pozitivním slova smyslu.

Přiznejte se. Měl někdo z vás strach z létání?

Efko: Když jsem před x lety letěl poprvý, a bylo to shodou okolností společně s PIO, když jsme byli pozvaní na koncert do Manchesteru, tak jsem měl hrůzu v očích a bál jsem se, že spadneme skoro celou dobu. Ale pak jsem si zvykl, naopak mě to začalo bavit, je to docela návykový bejt během několika hodin na druhým konci světa.

Porovnat Českou republiku s Bangladéši je asi téměř nemožné. Jak se třeba baví tamní mládež a znají tam vůbec náš stát v srdci Evropy?

Efko: Českou Republiku tam na ulici nezná skoro nikdo. Spousta lidí nás zastavovalo a ptalo se nás, odkud jsme, a když jsme řekli z Čech, tak si to neuměli vůbec nikam zařadit. Reagovali až na Evropu.

Tamní mládež není tolik zasažená kultem zábavy, jako my tady, žijou tam v úplně jinejch podmínkách. Je tam zakázanej alkohol, nikdo nechodí chlastat a řádit do barů. Hodně populární je v Bangladéši kriket, maj tam obří stadiony pro statisíce lidí, kteží jsou při zápasech narvaný a na ulici všude vidíš děcka a mladý, jak ho hrajou, stačí jim tenisák a pálka a zabaví se. Večer chodí do kina, šli jsme s režisérem Honzou Látalem na jeden film a byl to zážitek sám o sobě, přecpanej dvoupatrovej sál zaprášenej od podlahy do stropu a neuvěřitelná atmosféra, skandování, pískání a tleskání v průběhu filmu každou chvíli. Nejsou tam zmlsaný a znuděný z nadbytku…

Eurodel: Byli jsme vlastně v zemi, kde převládá islám. A naše společná zkušenost byla pozitivní. Jsou upřímní, bezprostřední. Jejich víra není tak formální, jak je u nás zvykem.

Jak vás místní obyvatelstvo přijalo. Pojí se s vaší návštěvou nějaká vtipná historka, která stojí za zmínění, nebo naopak nějaká nepříjemnost, při které vás až zamrazilo?

Eurodel: Jednoznačně příjezd do školy a přivítání, které pro nás děti společně s učitelkami připravily. Netušili jsme, co to pro ně znamená a jak moc budou vděčni za to málo, co jsme společně s fanoušky nasbírali. První návštěva slumu, odkud jsou děti ze školy, byla taky silná káva. Svolávání k modlitbě veřejným rozhlasem na ulici v tom prostředí odpadků plným pobíhajících dětí a upřených výrazů starších nezapomenu. Díky Bohu vše proběhlo v pohodě bez větších komplikací, naopak vše až zázrakem jelo jak na drátkách, což je vzhledem k účastníkům zájezdu přinejmenším neobvyklé. (smích)

Efko: Čekali jsme ledacos, ale já určitě ne to, jak vřele a s jakou pohostinností nás přijali. I v tom nejhorším prostředí slumu se s náma dělili o to málo, co mají, v jejich případě třeba šálek čaje, starou rodinnou fotku nebo kus brambory. Když jejich dcera uměla zpívat, přivedli jí a ona zpívala. Každej den od rána do noci tam byl plnej zážitků a setkání, který ti utkví v paměti navždy, i když trvaly třeba jen několik minut. Ale nečekej vtipný historky z natáčení podle našich představ, naopak. Představ si čistou radost dětí, který jedou autobusem a těší se do parku na kolotoč a houpačku a přitom piští, ječí  a houpou se nadšeně na madlech, protože autobusem jedou třeba poprvý v životě. Představ si nadšený úsměvy ve tvářích a povzbuzování, když jeden z nás tancuje s místní ženou sólo v koridoru noční školy za doprovodu hry na harmonium. Byly tam i ostřejší momenty, třeba když jsme točili na nejstarší železniční zastávce ve městě, dalo by se o tom vyprávět hodně dlouho, ale to by daleko přesáhlo hranice rozhovoru.

Jste zpátky na letišti v Čechách a celá cesta je již minulostí. Jaké momenty vám však v hlavě utkvěly nejvíce?

Efko: Upřené pohledy Bengálců, které se tě němě ptají „odkud jsi a co děláš v naší zemi?“, chvíle ve slumu.

Eurodel: Při různých situacích až tady v Čechách se mi vybaví ten kontrast. To mě poznamenalo asi napořád.

Jednalo se o jednorázovou záležitost, nebo se v této problematice hodláte angažovat i nadále a chystáte další obdobné projekty?

Eurodel: Myslím, že podporovat další věci by bylo tříštění té energie a my radši budeme dlouhodobě budovat vztahy právě zde a s lidmi, které jsme díky tomu mohli poznat. 

Austy - Bbarak

Komentáře

Pro vložení příspěvku do diskuze musíte být .

Přihlášení

Rychlé přihlášení přes Facebook Facebook Connect

Přihlásit

Pole označená * jsou povinná