GRAYSKUL: Naše muzika mění pohled na život

„Rád při jejich muzice mlátím lidi,“ řekl kdysi o Grayskul bývalý DJ Atmosphere Mr. Dibbs. Dvojice JFK a Onry Ozzborn ale není agresivní a jejich tvorba je spíš temná a náročná na poslech. Jako její přesné ztělesnění vypadají i v sobotu večer v pražském klubu Pantheon, kde je čeká po Táboru druhé české vystoupení. Jsou vstřícní, ale zároveň vážní bez jakýchkoli vtípků okolo. I přesto se ještě před samotným rozhovorem pochvalně zmíní o Karlově mostě a dalších památkách, které měli při odpolední prohlídce města možnost vidět. Pak si již sednou na schod a začnou vykládat o svém novém albu Bloody Radio, které si bere na paškál stav současné hudební scény, domovské partě Oldominion i připravovaných sólo projektech. Vaše dosud poslední album Bloody Radio bylo vydáno před dvěma lety na Rhymesayers Entertainment. Jak jste se s nimi dali dohromady? Onry Ozzborn: S JFK jsme na Grayskul albu začali pracovat koncem roku 2003. Tou dobou už jsme znali Sluga. Náš manager měl tehdy nějakou schůzku v Mineapolis a když tam byl, tak jim rovnou dal dema tracků, které jsme tou dobou měli hotové. Hned nám pak volal zpátky, že jsou z toho v Rhymesayers nadšení. Následně jsme pak s nimi podepsali smlouvu. Prý vás Siddiq upsal na základě jediné skladby. Je to pravda? O: V podstatě jo. Slug a Siddiq jich slyšeli skutečně málo. Desku jsme pak vydali v roce 2004, ale hotovou ji měli už před dohodou s Rhymesayers. Na první desce byl téměř v každé skladbě basista Rob Castro. Proč se neobjevil na Bloody Radio? JFK: Hlavním problémem bylo, že jsme toho měli všichni hodně a i když jsme jej tam chtěli mít, tak to bohužel neklaplo. O: Taky jsme chtěli zkusit jiný zvuk. J: To je pravda. Vvydat se jiným směrem. A plánujete s ním v budoucnu dál nahrávat? J: Jasně, pořád s ním spolupracujeme. Jak jste se dostali ke tracku s Cagem v How to Load a Tech? O: Když jsme Bloody Radio připravovali, sedli jsme si s JFK a sepsali seznam jmen, která bychom tam chtěli mít. Cage byl na prvních místech. Když jsme zjistili, že bude hrát u nás ve městě, dostali jsme se s ním do kontaktu díky Aesop Rockovi. Vyzvedli jsme ho, jeli s ním autem, pustili mu beat a o hodinu později to zajel načisto. Jaké to vůbec bylo s ním nahrávat? Protože v té skladbě Cage působí dojmem z období před Hell´s Winter. Mluví o zbraních a tak. O: Ten old school Cage? Přesně. Žádná osobní témata. O: Jo, jo. Myslím, že to byl beat, který nasadil náladu. Ptal se mě: Jak na to půjdete? Na což jsem mu řekl: My prostě píšeme. To mu umožnilo se uvolnit. Bylo to trochu jako kdyby se vrátil v čase.

„S How to Load a Tech se Cage vrátil zpátky v čase."

Jak jste přišli na Pigeon Johna, který byl největším překvapením na albu? J: Volal mi Onry, že Pigeon John bude hrát v Seattlu a že s ním dohodl nahrávání v studiu. Zase jsme s ním sedli do auta a pouštěli mu beaty. Fakt ale je, že ten song je úplně něco jiného, než na co jsou od něj lidé zvyklí. O: Je to nejtemnější track na celé desce. J: Ale on se sám rozhodl, že do toho půjde. Bylo překvapení, že sáhl zrovna po tomhle (úsměv). Sami jste Bloody Radio popsali jako „cestu proti vymývání mozků, které v hip-hopu (mainstream i underground) v posledních letech probíhá“. Můžete být více specifičtí? O: Naším cílem bylo vytvořit, co nejvíce typů hip-hopu – mainstream, jižanský, underground, dance, emo. Chtěli jsme ukázat, že nehledě na to, jaký subžánr děláš, nemusí to být nutně stupidní kravina. A ohledně toho vymývání mozků, když tancuješ na Scarecrow nebo Prom Quiz, pořád slyšíš slova, která něco znamenají. Není to bezbřehé tlachání. Koho považujete za interprety, kteří vymývají mozek? O: To je těžký. Třeba OPP od Naughty By Nature byla vymývárna. Nemůžeš to dostat z hlavy. Někdy to může být pozitivní, jindy ne. Většinou je to ale špatné a média do tebe perou muziku, která je naprosto dutá. Nebudu raději říkat žádná jména, protože někteří z těch lidí se mi i líbí. Navíc neobviňuju je, na svědomí to mají rádia, televize nebo časopisy. Jako interpret máš na vybranou – buď můžeš hrát podle jejich pravidel a dělat hloupou muziku, nebo se vydáš tou trnitější cestou, kdy nahráváš, co chceš, ale nemáš šanci se do hlavních médií dostat.

„ OPP od Naughty By Nature je vymývárna. Nemůžeš to dostat z hlavy."

Takže za největší problém současného hip-hopu považujete média? O: Hodně toho má s nimi co dělat. Spousta lidí rapu nerozumí, takže když jim pustíš něco v rádiu, nemůžou vědět, že to je sice ten nejznámější ale i nejhorší rap. Někdo třeba ani netuší, že existuje muzika jako Grayskul. Zajímavý je, že ta známá jména mají kolikrát velmi dobré album, ale singly jsou primitivní. Co je podle vás řešením? J: Nemyslím si, že nějaké řešení existuje. Můžeš tomu ale pomoct, pokud budeš poslouchat muziku, co se ti líbí bez ohledu na postavení v hitparádě. O: Není to jen rap. J: Určitě. Týká se to všeho, co jde prodat, třeba oblečení. Záleží skutečně na samotných umělcích – jestli chceš dělat muziku do klubu, oslavovat obchod s drogami a získat peníze, nebo být skutečně tím, čím doopravdy jsi. Řešení, abych řekl pravdu, moc nevidím. A myslíte, že masoví posluchači jsou schopni přijmout vaši muziku, která vyžaduje určité přemýšlení? J: Nevím, jestli masy, ale určitě máme posluchače, kteří právě hledají něco jiného. Máme štěstí, že jsme s Rhymesayers, kteří nás dostávají na nová místa. Máme šanci se ukázat fanouškům ostatních kapel. Naše muzika není tou láskou na první pohled. V klubu, kde hrají Atmosphere, bude z 500 přihlížejících našich fanoušků tak 10 %. Myslím, že hodně lidí podobnou muziku té naší hledá, ale nedokázali jsme se ještě vzájemně najít. Když jste byli s Atmosphere na turné, jaké byly reakce jejich fanoušků? O: Každý na Rhymesayers je jedinečný a většina má styl, se kterým se dokážeš ztotožnit. Ale vaše tvorba je tam určitě ta nejtemnější. O: To ano. Souvisí to ale s tím, odkud pocházíme. Kdybychom dělali pozitivní muziku, budou ji poslouchat pozitivní lidé. Za námi spíš chodí lidé, že jim skladba změnila pohled na život. To se nám stávalo hodně s Deadlivers. S Bloody Radio jsme se více otevřeli. J: A přitom pořád zachovali plný obsah. O: Pracujeme už na nové desce, která se bude jmenovat Zenith a bude plná příběhů. Chceme se koukat na svět cizíma očima.

„ Neděláme pozitivní muziku. Za námi chodí lidé, že jim naše skladba změnila život."

Kdy bude vycházet? O: Jsme na začátku. Stanovili jsme si hlavně koncept. Vycházet ale bude jiné album, protože vydáváme desky i mez těmi na Rhymesayers, a to produkoval Maker z Glue. Spolupracoval hodně s Qwelem a podobně. To vydáme letos a příští rok pak Zenith. Snažíme se neustále přicházet s něčím novým, být trochu jako Outkast nebo De La Soul. Nyní pár otázek pro Onryho, který nedávno vydal producentské album Die Already pod názvem The Gigantics. Jak dlouho jsi jej připravoval? O: Asi tak tři roky. Jak jsi tam dostal Swollen Members a Murse? O: Jsou to moji přátelé. První turné, na které jsme jako Oldominion jeli, bylo se Swollen Members. Se všemi na albu se znám, nikomu jsem neplatil.

„ Za hostovačky jsem Mursovi, Swollen Members a ani nikomu jinému neplatil. Vše to jsou přátelé."

A jak se znáš s Josh Martinezem, pod jehož labelem Camobear Records byla deska vydána. O: Přestěhoval se do Portlandu, což je hned vedle Seattlu. Měl jsem tak příležitost s ním vše probrat a prodiskutovat. Hodně lidí si myslí, že Gigantics je skutečná čtyřčlenná kapela (podobně jako Yesterday´s New Quintet). O: (úsměv) Jsem to ale jen já a tři mé aliasy a rodina – Reason, Count Draven, má holka (neslyšitelné) a syn Nicklaus. A proč jsi okolo toho ten příběh o producentském týmu vytvořil? O: Je to tak zajímavější. Fajn. Co se děje s Oldominion? O: Koncem roku by nám mělo vyjít album pojmenované No. 9. Myslíte si, že s producenty jako Vitamin D nebo Jake One, který produkoval část poslední desky pro 50 Centa, se Seattlu dostává adekvátní pozornosti? J: Myslím, že ani ne. Ale pomáhá vám to otevřít různé dveře, ne? J: To určitě. Ti kluci teď dělají velké věci a část toho zájmu se dostává i severozápadu. Ale nevylétli jen tak, v Seattlu spolupracovali prakticky s každým. Kromě Oldominion a té party okolo Jake One, jaká scéna v Seattlu vlastně je? O: No, docela dobrá. Vlastně ještě Blue Scholars (vydávající u Rawkus) jsou ze Seattlu. J: Ti jsou asi tou největší kapelou tady. Ale jsou tu i Saturday Knights, kteří jsou velmi jiní. Dále pak D-Black a další. Mimo nových alb Grayskul a Oldominion, na čem dalším pracujete? J: Chystám sólo album nazvané Ninja Face. O: Připravuji také sólovku a pak s producentem z Chicaga jménem (neslyšitelné) máme kapelu Dark Time Sunshine a desku by jsme měli vydat ještě tenhle rok.

Lukas - Bbarak

Komentáře

Pro vložení příspěvku do diskuze musíte být .

Přihlášení

Rychlé přihlášení přes Facebook Facebook Connect

Přihlásit

Pole označená * jsou povinná