Zatřásl scénou největší koncert v historii domácího hip hopu, nebo jde pouze o nafouknutou bublinu?

To to trvalo. Ačkoliv je Velký sál Lucerny starší snad i než hvězdy, slunce a měsíc dohromady, hip hop si v něm odbyl premiéru až v posledních říjnových dnech roku 2014. Tím, kdo na pražském Novém městě prolomil ledy, byl patnáct let ve hře oslavující Dj Wich, který si k té příležitosti přizval kromě Champion Soundu i řadu předních českých a slovenských rapových tváří, které snad můžeme s mírným přivřením očí nazvat celou scénou.

Máňa se totiž v průběhu let dostal do pozice, v jaké se svého času nalézal Dj Premier. Ten kdysi figuroval na každé druhé důležité desce a jeho účast znamenala buď největší hit nahrávky, nebo alespoň první singl. Lehce přifouknutě se dá říci, že kdo nedělal s Preemem, ten jako by nebyl a přesně to platí i pro autora sólovek "Time Is Now" a "Golden Touch" - jestli od něj nemáte beat, těžko se o vás na zdejším poli může mluvit jako o zásadním interpretovi.
 
Oba večery otevíral Dj Maztah, v jehož setech jsem v životě neslyšel tolik česko-slovenských skladeb a bylo vidět, že se na speciální večer připravil podobně, jako se na hodiny s jeho maličkostí velikostí připravují jeho žáci ve školních lavicích. 
 
Hned na úvod prvního koncertu se pak vyskytl úkaz, který by se ještě před pár lety zdál jako sci-fi; po "kmotrovi z Hradiště" Rytmusovi a jeho suverénních prezentacích "Zme uplne napiču", "Odviati vetrom" a "Cigánský sen" převzal štafetu James Cole, jenž potěšil staromilce zařazením strikce "Jádro Kudla" z archívu SuperCrooo, po níž ve mně vzplanula touha slyšet i Wichův legendární remix "Nádech", což je zářez, který nenechá krční svalstvo na pokoji ani po třinácti letech od svého vzniku.
 

Foto ze čtvrtka: Dj Wich si vystřihl i stage diving. Kdo byl u druhé části jeho oslavy se Champion Soundem?

 
Pamětníky musela potěšit i skvělá hostující sloka Dona Kouliona v "Mánii", což znamenalo, že by už měl všechny oči na sobě také (první muž bez brýlí) La4, do jehož diskografie skladba patří. Tak jako novější "Denně" ovšem nezafungovala a z části za to mohl i pomalými krůčky přicházející nevidomý zpěvák Martin Svátek, jenž poté na prknech, které znamenaly rap, setrval a v "Nechci víc" (se vším respektem ke kapele, sample je sample) doprovodil Refewa. Nejnovější člen Bigg Bossu si jako první začal plácat s lidmi a vzhledem k možnému výpadku textu snad dokonce i lehoučce improvizoval.
 
Moja Reč sáhla do "Dobrých chlapců 3", kde jim Man with the Golden Touch mimochodem produkoval i slaďárnu "Baby" a třem podlažím přednesla "Trocha lásky", byť bez Strapa, který hodlá Wiche poprvé využít až na příští desce. Z projevu a gest Vece, jemuž patřilo pódium se Supu v případě "3x a dost", čišela dobrá nálada a evidentně si svůj pobyt na poctě svému dlouholetému kolegovi, s nímž však začal po všech těch letech spolupracovat až loni, užíval. To samé platilo i pro Zverinu, jenž prý v české metropoli vyhrál v ruletě a tak si dovolil hodit do publika bankovku s Františkem Palackým. Jestliže ho nový majitel tisícikoruny nepovažoval za svého oblíbeného rappera, od té chvíle se jím nepochybně stal. Kdo ví, jestli si však to samé může říci i o Elpem - refrén v "Pre tuto chvílu" totiž zaváněl halfplaybackem až do lóží.
 
 
Omlouváme se Martinu Svátkovi a všem velkým zvířatům tuzemské hry, ale nejlepší taneční kreace ze všech přítomných vokalistů předvedla za více než vlídného přijetí dorazivší Dara Rolins, jíž k tomu donutily chytlavé notičky s názvem "Party Dj". Členové Pio Squad, v jejichž případě se každý den po každém jídle modlíme, aby jejich diskografie neskončila albem "Interview, následně zřejelně demonstrovali, že je jejich "Co si zasel" funkční jak po letech, tak bez dua Smif N Wessun. Zároveň si stačili zpromovat i nejbližší pražský koncert, jimž budou pokračovat ve své sbírce na podporu vzdělávání dětí v Bangladéši.
 

Rozhovor: Dj Wich o trémě, o tom, co moc Čechů neumí i skvělé zprávě, že deska s Lávou bude také na vinylu...

 
Když rapoval "slovenský Redman" Boy Wonder "Píšem vety", přišlo mi, že ne všichni přítomní mají najetého "Špinavého poeta", což vyniklo zejména v kontrastu s jeho TNKD kolegou Paulie Garandem. Ten si ještě do zvuku "Na zem" hrál s publikem a svůj hlavní kus koláče si ukrojil až s nevydanou "Kde to začlo" se samplovanými Fifth Dimension a jejich "Stone Soul Picnic", u níž mě vadila jediná maličkost, a sice překřikování pěkných cutů Dje Metyse.
 
Když se éterem rozléhaly "My tři", "Z tvojí 1/4" nebo "Hádej kdo", pod pódiem a na balkónech to bouřilo, což budí dojem, že by mohl mít comeback Indy & Wich šanci na přežití. Že bych si to šel ověřit do Vršovic Yardu? To, jestli jsou členové někdejšího Vypálenýho pražskýho štýla "kult větší jako Sparta Praha", netuším, ale Andre, jenž nechyběl ani u "Ledového ostří", se odprezentoval tak, jako by za sebou neměl dlouhou tvůrčí pauzu a dostali jsme od něj i jeho klasické úkony typu dřepu, které k jeho pódiovému kázání patří stejně jako Mad k Drumu.
 
Majk Spirit, jenž ve středu operoval v rybářském kloboučku, nejprve doprovodil Delika Mariu Remarquea v "Hlasu ludu" a ačkoliv mu věc nepatří, ovládl ji vyjmenováním všech přítomných rapperů a výzvě ke skandování "Děkujem", které mohlo sportovním fanouškům evokovat například návrat hokejistů po zlatém úspěchu. Pak už "šlapal jako Sagan" sám a "Umenie žit" je zkrátka třeba respektovat už jen kvůli tomu, že v něm dostává shout out servis Peta Samprase. Pistolník Pete byl král a jsem rád, že to speezy ví. Když pak kolem vás s prvními tóny "Ženy treba lúbiť" prosvištěla tuna vlnících se dívek s cigaretou nad hlavou a vy jste se museli kroutit snad ještě více ony, abyste se vyhnuli popálení, hodnocení výkonu muselo jít stranou do té doby, než na scénu naběhl 518. Gorilu pustili z klece a remix "Prahy", která zazněla druhý den až jako přídavek, samozřejmě nebyl zajetý mírumilovným tónem jako v tehdejší singlové babičce z roku 2002. Povinostmi byly i "Du dolů" a "Můj rap, můj svět", po níž jsem slyšel Vladimira mluvit o největším koncertu v historii českého rapu, nemluvě o sympatickém přiznání, že "je z toho úplně vp*či". Protože 1/3 PSH obvykle schovává emoce za nepropustné sklo svých býlí, husí kůži snad musela mít i šatnářka.
 

Foto ze středy: Dj Wich & Champion Sound (29. 10., Velký sál Lucerny, Praha)

Důvod absence Rasca mi není znám, Orion chyběl kvůli tomu, že mu v nemocnici vytahovali šrouby z nohy, čímž jsme přišli o "Grizzly","Teritorium" či "Pobřežní hlídku". Pro první večer to platilo také pro Separa, u jehož "Piráta", který padl hned po bombě "Studený svet", měla celá kapela nasazeny stylové pásky přes oči, čímž ukázala připravenost a smysl pro detail. Ještě před ním se sálem rozbušil "Ignorant", v rámci něhož využili sehraní Gramo Rokkaz nejpočetnějšího složení a prezentovali se snad nejlepší choreografií koncertu. Ta imaginární jízda v autě byla vrchol, jenž mi připomněla kultovní hračičky z A Tribe Called Quest Q-Tipa s Phife Dawgem, kteří ví, co si žádá úloha mistrů ceremonie.
 
U taneční vložky týmu vedeného Laci Strikem si troufneme tipnout, že se v jejím závěru obešla poprvé a naposledy bez hudby Wiche, nebo skutečně někdy použil ten známý sample i on? Marimba mi připomněla, že mě kdysi zaujala sólovka Boba ze Cypress Hill a pokud mi slouží paměť lépe než Dr. Greenthumbovi, se "Zlatokopem" jim pomáhal Indy slovy a hlavní hrdina těchto řádků synťákem. Obecně je škoda, že nebylo plátno, aby lidi viděli, že se Wich na svém kapitánském můstku nevěnuje pouze tanečkům na pětníku, ale že opravdu ovládá mašinky - konkrétně klávesy, MPC, gramec a v jedné věci tamburínu. Jeho nečekaný skok do moře rukou, k němuž se odhodlal poprvé v dlouhé koncertní kariéře, jen potvrdil legendární status akce, v jejímž finiši se přišli na stage rozloučit všichni zúčastnění. Kdyby někdo v Paláci Lucerna napodobil Sarajevo a spáchal atentát, dvě dekády formující se scéna by začínala zase od píky.
 
Ne vše by se mělo zanést do učebnic. Spíkrům bych cenu za výkon roku asi neudělil - takový Nasty by se s dotyčnou rolí určitě vypořádal lépe. Ne každému bylo kvůli různé výšce mikrofonů dobře rozumět, ale sladit k dokonalosti tak velký cirkus s tolika artisty, to by zřejmě nezvládl ani pan Humberto. Naopak kvitujeme práci se setlistem a provázání hostovaček. Ceníme posunutí laťky a povznesení podobného konceptu z festivalu Votvírák na ještě vyšší úroveň. Zkušenosti mi říkají, že udržet pozornost kotle celé dvě hodiny není vůbec snadná věc a mnohdy bývám svědkem, jak masa řídne a v původním složení jako při startu vystoupení se končí jen v jednom ze sta případů. I proto je třeba zanechat respekt tam, kde je ho třeba. Teď je otázka, co příště? Na řadě jsou totiž arény, do nichž se dosud chodí výhradně na zářivá jména americké současnosti i minulosti.

Bobby - Bbarak

Komentáře

Pro vložení příspěvku do diskuze musíte být .

Přihlášení

Rychlé přihlášení přes Facebook Facebook Connect

Přihlásit

Pole označená * jsou povinná