Vladimir 518 - Ultra! Ultra! (2017; Bigg Boss)

Když vydává legendární kapela, nebo jen její část, hlavy všech fanoušků se otáčí směrem k domácímu labelu a uši posluchačů zpozorní. Tlak veřejnosti a očekávání je určitě obrovský a u ikony typu PSH tyto informace platí dvojnásob, jelikož překročily hranici žánru již řádku let zpět. Možná i to přispívá k pocitu, že každá další deska se musí někam posunout a zaznamenat progres. Je však osvojení si nových technik a zvuků cestou, kterou by měla proslulá legenda Vladimirova kalibru kráčet?

Kam kráčet dále, když jste dosáhli téměř všeho, co si může lokální rapová formace představit? Z pokojíčku ve studiu u Etiena na Jižáku až na obrazovky České Televize. Vladimir vydává knižky, pracuje na dokumentech, má desítky koncertů v rámci obou republik. Tudíž času na studio zřejmě tolik nezbývá a možná i proto jsme na novou desku očíslovaného rapera čekali 4 roky. Poslední Idiot se jen stěží mohl rovnat architektonicky dokonalé Gorile. I proto se nad připravovaným albem Ultra! Ultra! vznášelo tolik otazníků. První dva singly, Krev není voda a Nemám pro tebe lék napověděly, kam se deska bude ubírat a číslo otazníků, i zájemců o poslech vzrostlo. Marketing tedy funguje dobře i v roce 2017.

A teď k samotnému obsahu. Posluchače čeká 16 stop, z toho Vladimira uslyší bez pomoci jen na šesti. A z toho dvě mají charakter skitu. To není primárně problémem, i když naznačuje, že se autor o svou osobní sílu neopírá tolik, jak bychom od sólové desky tohoto formátu čekali, obzvláště jedná-li se o takové jméno jako Vladimir. Leda, že by řekl již vše, co chtěl? Proč však pak vydávat album o šestnácti skladbách? Nevystačil by si i s deseti? Pokud se proušete první půlkou alba, začíná vám to docházet. Ano, stačilo. A bohatě. Kromě skladby Krev není voda, kde hostuje Orion a zaobírá se pohledem jednoho rapera na druhého, se tématické variability nedočkáte. Nepřímý, nejasný disstrack Nemám pro tebe lék zachraňuje sloka Jamese Colea, který, jak se zdá, plánuje návrat ke kořenům svého rapu, je světlejším místem mezi prohlídkou Vladimirova egotripu. Těžce říct, zda Moloch svolil k tomu být ústředním motivem skladby Jak řekl M, avšak refrén a obsahová stránka se od Molochovy tvorby liší natolik, že tento příměr ztrácí význam. A chlubení se šňupáním kokainu v textě hne žlučí nejednoho posluchače. Proč? Odpověď je zřejmě nutno hledat v názvu další skladby. Nic mi neni svatý. Světlejším bodem je téma skladby Můj nepřítel. Tedy až do doby, než začne refrén. Ono by se jednomu mohli zdát, že snad egocentrického tématu bylo dost. Kdepak. I téma vnitřního rozporu zaobaluje Vladimír do pozice hip hopové ikony, jak hlásá Roman Holý v refrénu.

Druhá půle utkání s Ultra! Ultra! může začít. Devátá skladba hlásí na featu Logica a obsah je překvapivě - egotripní. Klima se nemění ani dále, album nabízí prohlídku různých úhlů, ve kterých je Vladimir schopen opsat své božské já. Featuringy známých jmen posluchače z letargie netrhají, tedy kromě již zmíněného dona Kouliona, který mile překvapil. Separ, Pil C nebo Orion, poskytnuté sloky nemají trvalý odkaz a splývají s jednotvarou masou alba. Rýmovaní anglických slov v několika řádcích za sebou dává tušit, že technikou Vladimir výrazně nehnul. Spíše došlo k degradaci. Zda za to může pokus o velice experimentální hudební rovinu, těžko říct. Produkčně je sice deska velice nadčasová a to možná v rámci všech žánrů, nejen rapového rámce. Mezi hiphopové bychom ji však řadili jen těžce, jelikož beat, který by hip hop co i jen vzdáleně připomínal, marně hledáme.

Dělat věci jinak je odvážné. Snažit se posunovat hranice standardu a hledat, kam až se dá zajít, je výsadou průkopníků žánru. PSH a Vladimir sám byli pionýry českého hip hopu, takového jak jej známe. Avšak pokusy a experimenty, do kterých se Vladimir pustil na Ultra! Ultra! jsou strávitelné jen těžce. Nejde tak o rovinu hudební, jak o rovinu textovou. Z alba si posluchač kromě informacií o autorovi a jeho názorech na sebe a přístupu ke svému okolí neodnese vůbec nic. Grafické vizuály, kterými autor opatřil každou skladbu, zaujmou oko studenta grafických odborů avšak literáti nebo byť jen sebenáročnější posluchač tápají v obsahovém prázdnu desky. Vrátím se k refrénu skladby Můj nepřítel: Není tohle přiznání na hip hopovou ikonu příliš? ptá se Roman Holý. Avšak skytá se i jiná otázka. Není 16 tracků o sobě příliš? Není pozice a síla, kterou by 518 mohl odevzdávat silné odkazy tisícům posluchačů i mimo žánr promrhaná, obzvláště jedná-li se o autora několika knih a koproducenta televizního pořadu?

Mít v hrsti odvahu v hrsti a téměř neomezené prostředky není jediným klíčem k úspěchu. Utekl Vladimir od svého Kmene natolik, že ztratil kontakt s pomyslnou svatou půdou? A dokážou předešlé úspěchy zamáznout omyl s názvem Ultra! Ultra! ? To ukáže jen čas.

4/10

Marty - Bbarak

Komentáře

Pro vložení příspěvku do diskuze musíte být .

Přihlášení

Rychlé přihlášení přes Facebook Facebook Connect

Přihlásit

Pole označená * jsou povinná