Věc Makropulos - Hudba je krádež (2014; Supraphon)

Hudba je nesmrtelná, přesto však stokrát ukradený nápad, jehož prapůvod tu běhal možná dříve, než dinosauři. Ne, samozřejmě už zase přeháním, ale když se v hloubi mysli vnitřně nějakou tu hodinu hlodáte, jaký původ má tento a tento záměr, jaký význam je hledán při objasňování zabředlého, napadne vás dedukce, která je stejně sdělena již masou. Člověk se totiž bojí sám přemýšlet a vyvozovat závěry. Mnohem raději papouškuje. Ta naše uspěchaná doba jde kvapem neúprosně vpřed, nicméně chování a určitým způsobem všechno podstatné se točí v obdobě sinusoidy, která má jen jiný háv.

Sedím u PC, koketuju opět s klávesnicí na téma další recenze, kterou jsem dostal za úkol zpracovat. Žádné veledílo nošené mediálně po červeném koberci, žádná ortodoxní hiphopová deska, která by mé pero nastartovala jak Schumacher svůj stroj, nýbrž multižánrová placka, která potřebuje hlubší studii, abych si byl jist, že jsem ji nepřechválil ani neznehodnotil. Taká je nová deska východočeské formace Věc Makropulos.

Po zvukové stránce jsem se při zapnutí nemusel vůbec bát, neboť ze zadní strany coveru na mě svítí logo Rooftop studia. Ne, že bych se nechtěl dočkat i nějaké slabé chvilky Ondřeje Žatkuliaka a stále ho jen nechválit, nicméně jeho perfekcionismus mu bravurně kryje záda. Cover na mě budí dojem hudby 70. let, kdy všechna nečistota, anarchismus a revolta byla přetavena v procítěný obsah. Cigaretový kouř, zvuk vinylu a absolutní myšlenková odevzdanost pro právě probíhající moment. 13 stop v tracklistu neurazí, neboť neobsahuje žádná intra, outra a další umělecké mezipauzy.

Přiznám se, že jsem na růženec zapřisáhlý fanoušek hiphopu, a tak mi to pár hodin dalo, než jsem navykl na agresivní kytarové tóny a rockovější ráz. Po hudební stránce nemám asi v rámci záměru autorů co vytknout. Hudba odpovídá jejich zařazení, které ortodoxní fans rapu nestráví, jiní zase ocení. Živý sound, žádné samply a žádné smyčkování v podobě dnešního trendu live bandů. Syrová muzika, která mění svou kůži jako chameleon. Nevidím tu žádný kalkul nuceně tvořit hit.

Kluci se občas pohupují na lahodně příjemné melodii, jindy zase zatlačí na pilu, rap prolínají zpěvem. Po hlasové stránce je deska velmi pestrá a různorodá. Nemohl bych prohlásit, že mi to přijde od začátku do konce monotónní jako v případě našich klasických MC´s. Občas mě tedy irituje to zrychlení ze sedavé polohy do té svižnější, kdy kluci trochu vaří z rychlosti, nicméně je to jejich záměrem a nemohu jim vyčítat to, co sami chtěli uvařit. Přesto nemohu jen chválit a je třeba si nalít čistého vína, světoborní rappeři to vážně nejsou a v rybníku pouhého monožárnu asi příliš nenadechli.

Po textové stránce jsou témata více balena v hávu textové melodičnosti. Nemáme tu přímočarý rapový produkt sdělující aktuální problematiku a poukazující na nedostatky. Nemáme tu ani egocentrické parafráze poukazující na nesdílnost s jinými interprety. Přesto se jedná svým způsobem o jednoduchost. Věc Makropulos se věnuje sama sobě, ale nikoliv z pohledu sebestřednosti,  a pokud přehlédnu zmínění o Smackovi, Davidu Steelovi a dalších, tak je mohu pouvažovat za stát ve státě, který za hranice nekouká. Mezi nejzajímavější skladby hodnotím „Hudba je krádež“, „Dealer“ a „Zastávky“. Přiznám se, že to není deska, kterou bych si pouštěl v autě a byl z ní odvařen, přesto je svým způsobem zajímavá a stojí za váš poslech. Přičichni, nasaj atmo a zkus přijít na chuť něčemu u nás ne zase až tak tradičního

5/10

Austy - Bbarak

Komentáře

Pro vložení příspěvku do diskuze musíte být .

Přihlášení

Rychlé přihlášení přes Facebook Facebook Connect

Přihlásit

Pole označená * jsou povinná