VAKILL - Worst Fears Confirmed (2006, Molemen)

I když se jedenatřicetiletý chicagský emcee Vakill pokoušel prorazit už na střední škole s člověkem jménem Ed Zamudio, jehož dnes zná scéna jako Panika z Molemen, první za zmínku stojící demo "Who´s Afraid" a regulérní singl "Keep Tha Fame", na který přiložil ruku k dílu společně s Rhymefest a Percee Pím, se urodily až v roce 1995, potažmo ´96. Nicméně i poté setrvával spíše ve stínu, z něhož se mu podařilo vykročit až debutovým albem "The Darkest Cloud" z roku 2003, po kterém se začaly ony pomyslné ledy konečně více hýbat a i přesto, že mu nemálo lidí vyčítalo nevybroušený styl a flow, se počet členů jeho fanouškovské základny rozrùstal rychleji než drby v legendární trilogii "Slunce Seno" od Zdeňka Trošky. S deejayem Babuem si poté vystřihl hostovačku ve skladbě "It´s On" nalézající se na Vadimově albu "The Art Of Listening" a abychom poskočili dál, své druhé desky se zajímavým názvem "Worst Fears Confirmed" se Donald Mason, jak zní jeho civilní jméno, dočkal na začátku letošního roku. Narozdíl od spousty emcees typu Nase a spol, jenž si svými klasickými debuty nasadili laťku tak vysoko, že už se jim nikdy nepoda5ila vyrovnat, svou prvotinu Vakill překonat dokázal, což je patrné od samotného a velmi slibného začátku, v němž hraje prim přísná až děsivá produkce (jež může vyvolávat pocit, že se právě rozjíždí počin od někoho z Boot Camp Click) dokreslující rapperova mrazivá slova, až po úplný a skutečně grandiózní závěr, o kterém ale bude řeč později. Jeho domácí a monopol držící produkční team Molemen ve složení Panik, Memo a Chemo vsadil na kompaktnost, ve které vše drží pěkně pohromadě, i když za nejlepšími tracky stojí přeci jenom asi prvně jmenovaný. Co se týče vokální stopy, ačkoliv je Vakill, jenž "povolal do zbranì" i trio svých kolegù, lyrický démon a dokázal by přijít i s čistě battle albem, narozdíl od svých "punchline" kolegů nepřináší pouze jednosměrně zaměřená témata a ku prospěchu věci dává několika upřímnými tracky nahlédnout i do nitra své duše. Úvodním opusem "Worst Fears Confirmed" nás Vakill, jemuž nechybí vypointované metafory a i když přeskakuje od tématu k tématu, vzkaz a sdělení zùstává, symbolicky přivítá v roce 2006, což je v kombinaci s jedním z nejlepších podkladů na albu, který ještě dokreslují v refrénu skvěle vysamplované hlášky Jay-Zího, předehra jak se sluší a patří. To, že emcee nezapomíná na místo, odkud vzešel, dokazuje skladba "Cold War", neboli chvalozpěv na Chi-Town, jejíž temný a spíše táhnoucí se beat padne k jeho slovním ilustracím jako vyšitý, čímž bych mohl okomentovat i působivou pecku "When Was The Last Time", v níž Vakill vzpomíná na své mrtvé přátelé, protože zvolená instrumentálka dotyčnou náladu umocňuje snad ještě lépe než v předchozím případě. Obrat o 360 stupňù se poté koná v pozitivně laděné a patrně nejjemnějším beatem opatřené "Serpent And The Rainbow" a i když je zvolený sampl více než podobný jednomu svému "kolegovi" z alba "The First Lady" od Faith Evans, já jsem ten poslední, komu by to překáželo. Obzvláště když rapper upřímně předkládá svùj pohled na sebe a svou mysl, bere nás na výlet do svých snù a pozorný posluchač se kupříkladu dozví, proč nikdy neprodával drogy. Podobný hlubší pohled do jeho vědomí a vůbec osobního života mimo rapovou hru představuje vyklidněná "Farewell To The Game", v níž si své vyslechnou vrhači klackù pod nohy, kritici i fanoušci a je zajímavé, že se znovu dostává i na Jiggu, respektive od něj vypůjčené pasáže z "December 4th". Přes kytarou a bůhvíjakým nástrojem opatřenou "The Confirmation", kde se Vakill neostýchá zmínit příběh plný hořkosti namířený na své úhlavní nepřátele a "Flow Fewer", jež slouží jako obhajoba umělcových skills před jeho věčnými kritiky a zdejší podklad zde někomu může evokovat tvorbu Stoupe z Jedi Mind Tricks, se album - zřejmě podle klasické fráze "to nejlepší na konec" - dostává do finiše. Jedinečná skladba "Acts Of Vegance" totiž (alespoň pro tento případ) umísťuje Vakilla na úroveň Nase, O.C.ího, Immortal Technique, či Eminema, tedy lidí, jejichž zasvěcení do situace a styl, jakým dokáží přijít s promyšlenými příběhy (dotyčný ovšem nemá konec, což nechává posluchače vytvářet si své vlastní závěry) je vskutku úctyhodný. Okamžitá klasika? Je to možné. Co se týče již nakouslých hostů, v Panikem produkované "Introducin" se objevuje Ras Kass a nutno říci, že (vězení nevězení) se zde bohužel představuje ve formě, s níž ho hlavní aktér bezpečně zastiňuje a mému uchu ladí jejich kolaborace ze všech věcí asi nejméně. Naproti tomu Royce Da 5´9 pálí v "The King Meets The Sickest" ostrými a za nemalého přispění libozvučného beatu mi v tomto případě přijde, že potenciál a dovednosti obou dvou protagonistů spadají do kategorie, v níž se v současnosti v této hře nalézá jen pár vyvolených. S pomocí Vizion nezklame chicagský jezdec své battle fans v songu "Monster Ink", v němž se oklikou vrací zpátky k hlavní pointě rapu a je zde mimochodem použit motiv, který už v minulosti využila nějaká naše dříve narozená zpěvačka, na jejíž jméno si ovšem nyní nevzpomenu, ani kdyby mě mučili celou a několikrát repetizovanou diskografií dance-floor projektu Captain Jack, jenž "boural" evropské hitparády ve druhé polovině 90. let minulého století. Jestliže bych měl vše uzavřít jedinou větou, závěrečný posudek by zněl: celistvá záležitost s povětšinou chytlavou produkcí a jeden z nejsvětlejších momentù prvního čtvrtletí letošního roku (nejen) na undegroundovém poli. Jelikož ovšem nejsem omezen znaky, klidně bych si tipnul, že až se bude na konci období v celém tom moři anket a žebříčkù hodnotit právě proběhnuvší rok, jméno neustále se zlepšujícího Vakilla by v oněch análech nemuselo hrát vůbec druhotnou roli.

Bobby - Bbarak

Komentáře

Pro vložení příspěvku do diskuze musíte být .

Přihlášení

Rychlé přihlášení přes Facebook Facebook Connect

Přihlásit

Pole označená * jsou povinná