The Untouchables (Rasco & DJ Wich) - Al Capone's Vault (2010, Kupujoriginál)

Nemůžu si pomoct, ale album Time Waits For No Man patří hned vedle desek Soundpieces: The Antidote, The Platform a Focused Daily mezi nejdůležitější underground počiny západního pobřeží za posledních dvanáct let. Rasco celkově svého času patřil s Kool Keithem a Sermonem do mé top 3, nejen kvůli jeho debutu, ale i desce How The West Was One. Možná proto můžu být trochu zaujatý a hodnotit ne úplně objektivně. Kdybych koukal jen na mocnou flow, krutou dikci, frázování a nezaměnitelný hlas, neměl bych co vytýkat. Jak věci podává, s tím určitě problém nemám, po prvním poslechu jsem ale měl pocit, že jsem se nedozvěděl nic převratného. Přišlo mi, že to byly přesně takové skladby, které vypsaný rapper jako on, napíše během jednoho odpoledne. Dej nám naše prachy, protože makáme tvrdě a jsme nejlepší ve hře. Neděláme to pro peníze a slávu, ale respekt nás neuživí. Pokud se nechceš spálit, tak koukej, komu důvěřuješ. Neříkám, že by to odfláknul, jen mi přijde, že ho nynější prostředí tolik neinspiruje. Kolik už bylo třeba nahraných skladeb o hadech, co tě plácají přátelsky po rameni, ale jak se otočíš, tak do tebe píchnou nožem. I ten samotný název “Backstabbers“ tu už byl hodně krát. Myslel jsem, že tu bude více vážnějších témat jako “Angel“ nebo “When I Get There“, jak těžké je to žít v cizí zemi, bez rodiny a podobně, ale ve finále to není pro mě zase tak nepřekonatelný problém a v konečným důsledku mě pecky typu “Young Hoes“ díky atmosféře baví taky. Třeba tematicky chudší “Hey Girl“ je přesto hymna, škoda, že ji svým vystoupením pokazí Rytmus. Zatímco Rasco vede svůj útok na opačné pohlaví tím správným směrem, Rytmus využije svoji sloku jen jako sprosté nadávání konkrétní osobě. Přijde mi, že když někde hostuje, tak to schválně strašně odflákne, jako by nechtěl, aby zajel něco dobrého na cizí desce. Host se musí spokojit jen s jeho jménem na obalu. Host možná, posluchač určitě ne. Navíc mě to trochu mrzí v tom, že mu Máňa dodal spousty hitů, proto si mohl dát trochu víc záležet. To je ale možná jen můj názor. Co se týká Wiche, nemám, co bych dodal. Rasco od něj bral opravdu to, co mu sedí nejvíc a je to z toho cítit. Náš nejlepší producent opět dokazuje svoji univerzálnost. Ukuchtí emotivní šupu, když Rasco povídá o tom, jaké to je, když na tebe Bůh ukáže prstem (“Angel“), když nevíš, co přinese druhý den (“When I Get There“), ale vezme tě i do klubu (“Hey Girl“). Nečekej ale jen čisté uhlazené instrošky, je tu i pouliční špína a naprosto nehorázné hardcore hymny typu “Gold Chain Era“ s Planet Asia (škoda, že nebyl přítomen a poslal jen accapelu, je to trochu cítit) nebo “Back Where I Started“, kde uslyšíš tak monstrózní virbly, že nechápeš, že takovou syrovost vyprodukoval Wich v roce 2010. Vrcholem je pak výserky rozdávající “Bloodhounds“ s Guilty Simpson, kterou bych určitě zařadil mezi jeho nejtemnější věci, co kdy udělal. Pecka “Grizzly“ je hit a nemusí na to upozorňovat ani 24 CZ/SK interpretů. Wich má prostě můj obdiv a respekt. Přestože je album protkané hláškami z opravdu klasického filmu The Untouchables, taková klasika to zase úplně není a do trezoru slavného Al Capona bych ho k účetní knize nestrkal. Přesto budu s tebou jednoznačně souhlasit, když budeš tvrdit, že to je vysoce nadprůměrná deska, která stojí za kontrolu.

- Bbarak

Komentáře

Pro vložení příspěvku do diskuze musíte být .

Přihlášení

Rychlé přihlášení přes Facebook Facebook Connect

Přihlásit

Pole označená * jsou povinná