SMILEY THE GHETTO CHILD - The Antidote (2006, Amalgam Entertainment)

I když někomu jméno "ghost writera" Black Sheep a bratrance Melachiho z Group Home nic moc říkat nemusí, vězte, že Smiley The Ghetto Child už je ve hře více než jednu dekádu a byl to právě on, kdo seznámil Gangstarr se svými kamarády, kteří pak s jejich pomocí přišli s klasikou "Livin´ Proof". Harlemského emceeho vyrůstajícího na ulicích Bronxu pak sice v kariérním rozletu přibrzdilo vězení, během něhož se na zářící kolegy spíše díval, než aby se sám aktivně podílel, znovu vtáhli na mapu Guru s Primem na svém posledním albu „Ownerz“, kde dostal důvěru ve věci „Werdz From The Ghetto Child. Náznak růžovější budoucnosti slibovala i společná tour s Ghostfacem, Pharoahe Monchem, Cormegou a M.O.P. a vše vyvrcholilo začátkem května, kdy mu vyšel premiérový sólo opus mající stejný název, jaký už na konci devadesátých let zvolily striktní dámy z Deadly Venoms. I přesto, že mohl vytěžit na členství v Gangstarr Foundation stejně, jako to už v minulosti při svých vstupech na scénu udělali Jeru The Damaja, Freddie Foxxx, či zatím poslední Big Shug, Smiley se rozhodl postavit na své vlastní nohy a jestliže nebudeme počítat loňský představující singl, jenž přeci jenom potřeboval zaujmout a střelit do očí celé scéně, i se mu to bez nějakého evidentního klopýtnutí povedlo. Produkci mají povětšinou na svědomí neznámé tváře jako Chaze, Nitro, Fanon Xp, či Sebb z kempu G-Unit a i když do týmu přináší zkušenost trio Primo, DJ Green Lantern a Showbiz, až na prvně jmenovaného harcovníka si jejich rukopisy s ničím nezadají s jejich protřelejšími kolegy. Nutno říci, že ambice různorodého koktejlu seskládaného z jedenácti dodavatelů podkladů mohly vyhořet jako Národní divadlo, ale nestalo se tak a až na pár výjimek potvrzujících pravidlo máme čest s fungujícími beaty, jejichž zvukové zařazení by klidně mohlo odpovídat konci 90. let minulého století. Jestliže vypíchneme i stránku vokální, Smiley je nevrlý, jako kdybyste ho vzbudili o půl čtvrté ráno s dotazem, zdali si všechny texty píše sám. Když k tomu přidáte hluboko položený a mnohdy žádné známky lítosti nevykazující chraplavý hlas(položený někde mezi Bumpy Knucklesem a Keithem Murrayem, jenž se ovšem nedokáže oposlouchat tak rychle jako je tomu v případě prvně jmenovaného), se kterým jde ruku v ruce syrovější - místy lehce - kostrbatá flow, to, že jde o tvrdý, agresivní a servítky si neberoucí rap snad ani netřeba dodávat. Kdyby se měl shrnout celkové sdělení, určitě to i přes nespornou autentičnost zavání jednostranností, neb jde více méně stále jen o ulici. Náhodného kolemjdoucího by mohlo při poslechu Smileyho songů napadnout, že je celý jeho život sestaven jen ze zbraní, díky nimž se vypořádává s policisty, dealery drog a vůbec nepřáteli číhající na každém rohu. Lehce by vše šlo označit i pojmem gangsta, protože jestli někdo čeká nějaké serepetičky, retuše a kdo ví co všechno, pravděpodobně se dívá na jiný film. To, že žádná pecka není věnovaná něžnému pohlaví, absentují zde cukrkandly nebo sladké sbory a nejsou přítomny žádné „radio friendly“ tracky použitelné do éteru značí jediné, nejedná se o artikl určený širokou masu. Navíc ani seznam hostů není dlouhý jako hajzl papír a mikrofon určený pro hosty obhospodařuje pouze jeden jediný emcee. Překvapivě se však nejedná o žádného zástupce východního pobřeží, nýbrž jde o veterána z Westside Connection jménem WC. Jméno pilotního singlu zní „The Wake Up Call“ a produkoval ho již avizovaný DJ Premier, jehož také mimochodem uslyšíte překvapivě i ve skladbě „Everything. To, že jde o jednu z nejvýraznějších přítomných záležitostí, bylo jasné už od počátku, i když je třeba říci, že nejhitovější producent všech dob ze sebe nevyždímal rozhodně všechno. Chytlavou a na první poslech příjemnou produkci představují „Close To 30 G´s“, v němž se posluchači dočkají Smileyových promluv o hře, nebo „Limousine Dream“ a přes hladové rýmy v přísné „Monster“ se dostáváme k „Rest In Peace“, jejíž náplň už mnohé prozrazuje samotný název a tak asi jen toho, kdo se neumí anglicky ani vysmrkat, překvapí to, že v ní hlavní aktér vzpomíná na své mrtvé přátele a dodatečně jim vzdává hold. K zajímavé shodě pak dochází v případě tracku „Pig Latin“. Smiley rapuje do Green Lanternovy instrumentálky, kterou již pro svou skladbu „Bin Laden“ použil i Immortal Technique a nutno říci, že se s ní asi dokázal vypořádat lépe a jeho vize zní přesvědčivěji. Lehčí ostudou spojenou s pousmáním se ovšem zavání příspěvek „Logic“, což je téměř totožná kopie songu, jenž už se objevil na Prodigyho pár let starém sóle „H.N.I.C.“. Po čase zase jeden zástupce New York – State Of Mind vážící si boombap odkazu tohoto magického města, jemuž můžete věřit jeho texty od a do z, aniž by to v případě – jako je tomu u jiných mnohdy srandovních part či jednotlivců – zavánělo pózou. I když majitel dlouhého jména Smiley The Ghetto Child nikdy nebude prodávat kvanta desek, své oddané fanoušky si jistě najít dokáže. Finální resumé mi vychází na 6,5, jelikož si ale náš žebříček s půl body netyká, pro tentokrát se přikláním ke známce lepší.

Bobby - Bbarak

Komentáře

Pro vložení příspěvku do diskuze musíte být .

Přihlášení

Rychlé přihlášení přes Facebook Facebook Connect

Přihlásit

Pole označená * jsou povinná