Reflection Eternal - Revolutions Per Minute (2010, Blacksmith/Rawkus/Warner)

Výchozí pozice před druhou deskou kapely Reflection Eternal, není vůbec závidihodná. Jejich debut Train Of Thought je považován za klasiku, takže laťka se pohybuje ve výšce, kde už řídne vzduch a kde ptáci začínají mít respirační potíže. Navíc to dlouhé čekání. Deset let je sakra doba, takže všichni fanoušci jsou nadržení jak vězeň s námořníkem dohromady. Když k tomu připočteš fakt, že Talib Kweli je považován za jednoho z nejlepších lyriků ve hře (jak říká Jigga v tracku “Moment Of Clarity“ „if skills sold, truth be told, I´d probably be lyrically Talib Kweli“) a DJ Hi-Tek zase pro změnu platí za jednoho z nejuznávanějších producentů, který dodává beaty lidem jako Snoop, The Game, 50 nebo Common, mám pocit, že z téhle situace se dá vítězně vybruslit jen horko těžko. Fanoušci se určitě hodně těšili a zároveň báli zklamání. Talib tvrdí, že na svém debutu mluvili hodně o sobě, na druhé desce jdou více do hloubky a určitě se dá mluvit o silném konceptu. Těch témat je tu hned několik. Nikoho nepřekvapí, že má Talib už něco odžito, sociální komentáře jsou pro něj víc než typické, protože chodí po světě s očima a ušima otevřenýma a dokáže poté přetransformovat své poznatky do smysluplného textu. Přestože deska vznikla ještě před katastrofou v Mexickém zálivu, Talib super aktuálně kritizuje mezinárodní politiku a ropný byznys, který je pokrytý krví ve skladbě “Ballad Of The Black Gold“. Dále přijde řeč na strach a paranoiu po atentátech z 11.září v pecce “Strangers“ s Bun B na micu, Talib zabrousí i na ten skvělý pocit, když víte, že na vás někdo někde čeká v “Midnight Hour“, jak to chodí ve světě celebrit se dozvíš v “Got Work“ nebo se rozpovídá o relativitě úspěchu a pokoře v závěrečné “My Life“. Na debutu měl každý track svoje místo, tady by asi absence některých skladeb nebyla až takovým neštěstím, přesto mluvit o nějakém songu jako o vyloženě slabém zářezu je rozhodně přehnané. Navzdory titulu, se nějaká převratná revoluce přesto nekoná. Ale i tak je potřeba říci, že chemie mezi Talibem a Hi-Tekem stále funguje, formule jeden producent, který moc dobře zná svého jediného MCho, platí jakbysmet. Hi-Tek se svým silným soulovým cítěním servíruje svoje standardní vyklidněná instra (i když pár skladeb, jako třeba bručivou basou omotaná“Long Hot Summer“, slušně odsýpá), ke kterým se občas přidají v refrénu vokály od lidí jako Estelle či Bilal. I když jsou tu občas trochu atypické věci jako “Midnight Hour“, drtivá většina jede podle zaběhlého schématu. Mám pocit, že za deset let se o téhle desce nebude mluvit jen v superlativech, na rozdíl od jejich debutu, který je bezesporu zásadním počinem. Přesto je to zdařilá deska, která je podle mě určena především k pohodovému poslechu ve sluchátkách. Žádné překvapení, žádné zklamání. Tradičně kvalitně odvedená práce obou aktérů. Trvanlivá porce duševní stravy, které doba expirace končí déle než u většiny jiných výrobků na trhu.

- Bbarak

Komentáře

Pro vložení příspěvku do diskuze musíte být .

Přihlášení

Rychlé přihlášení přes Facebook Facebook Connect

Přihlásit

Pole označená * jsou povinná