Plexo a Infinit - Votrelec (2014, Neni Problem)

Někdo potřebuje na desku pět let a přijde s výsledkem, který se zapíše do historie žánru na dalších deset. Jsou však také interpreti, kteří na posluchače sypou jeden projekt za druhým a často riskují, že pracovní nasazení vyčerpá jejich fantazii a vysoká produktivita je pak spíše na závadu. Pokud budeme počítat i projekty mimo sólovou tvorbu, je Plexo majitelem jedné z nejbohatších diskografií na Slovensku. Alespoň v poměru k jeho věku. A že ve svém tempu nehodlá polevit, naznačuje i na novém albu Votrelec, který s ním připravil producent Infinit, kterého mohou znát posluchači z Plexova loňského alba Manuál.

Jestli Plexo udržel kvalitativní laťku tam, kam jí vytáhnul zmíněné poslední sólovce, nelze odpovědět v jedné větě. Posluchači si již zvykli na Plexovu slovní kadenci, která se sama o sobě překonává velice těžko. Votrelec je naštěstí v tomto směru opět ukázkou řemeslně poctivé práce a technickou brilantnost potvrzuje například skladbami „Není čas“ nebo „Originál“. Plus opět nechybí zpěvné refrény, za jejichž specifičnost může opět spíše originální barva hlasu autora než technická náročnost zpívaných motivů. Posluchači, kteří ale dávají přednost technicky přesnému přednesu před volnějším frázováním, budou rozhodně spokojeni.

 

Problém nastává v momentě, kdy se náročnější posluchač začne zabývat Plexovými texty. Na první pohled a vlastně i na druhý pohled jim nelze moc vytknout – dávají najevo, že máme tu čest s člověkem s hlavou na správném místě a základní požadavek na smysl textu je též naplněn, nicméně autor se docela často drží celkem zaběhnutých frází a obrazné pojetí některých rýmů je dost předvídatelné. To nemusí být nutně na škodu vzhledem k tomu, že Plexo sděluje posluchači poselství, se kterým se má částečně ztotožnit. V případě, že ale děláte album, kde velkou část tracklistu spolknou motivační témata, je takový postup celkem očekávatelný a Plexo si tak vyráží z rukou možnost posluchače překvapit. Textům nechybí ani tak pointa jako spíš přesvědčivější apel a v důsledku toho zůstává motivační aspekt alba na půli cesty.

Na albu se objevují hosté pouze dva a to ze společné stáje Neni problem. Těmi jsou Majself a Bekim. Oba hosti Plexovi ve skladbách zdatně sekundují. Plexo tak potvrzuje, že je stále schopný utáhnout celý projekt prakticky sám. Ostatně dvanáct položek v tracklistu je vzhledem k její tématické náplni ideální porce a album stihne skončit dříve, než posluchač stihne pojmout podezření, že autor trochu vykrádá sám sebe.

 

Desku si vzal po producentské stránce na starost Infinit a svého úkolu se zhostil se ctí – na albu jsou vesměs beaty hrané na emulované nástroje a samply se zde objevují v menším měřítku. Beaty v lecčems připomínají textovou složku alba – jsou plné zajímavých melodických motivů, které jsou ale mnohdy předvídatelné a často se nezbavíte pocitu, že podobná hudba už tu vlastně byla. Opět – technicky zní beaty naprosto čistě a jejich harmonická složka neurazí. O Infinitově hudebním sluchu tak pochybovat nelze, ale často zde chybí gradace, která by tu pestrou paletu hudebních nástrojů dokořenila a vtiskla Plexovo jméno každému posluchači ihned do paměti. Fanoušci se však bát nemusí – ti od svého oblíbeného interpreta dostanou, co očekávají, po hudební stránce nevyjímaje.

 

Plexova nová deska tak stále patří k tomu lepšímu, co Slovensko v letošním roce nabízí. Nemá ambice bořit zaběhnuté postupy, nepřináší skoro nic nového, ale nabízí kvalitní flow a energii, která bude skvěle fungovat zejména na koncertech. A i když se může zdát, že Plexa opouští kreativita, album má v sobě dost momentů, ze kterých vám přeběhne mráz po zádech. I když to bude spíše tím, jak album zní, než jaké skrývá poselství.

 

6/10

 

 

NTK - Bbarak

Komentáře

Pro vložení příspěvku do diskuze musíte být .

Přihlášení

Rychlé přihlášení přes Facebook Facebook Connect

Přihlásit

Pole označená * jsou povinná