Paulie Garand & Kenny Rough - Molo (Ty Nikdy; 2014)

Paulie Garand je v českém rapu unikátní postavou. Často jsem ho viděl zbožňovat ty, které ortodoxní část publika označuje za vyměklé rádoby intelektuály a ještě častěji ho nenávidí posluchači, jejichž drahé polovičky ho musí doma poslouchat raději pod peřinou a potají. Není se čemu divit. Zástupce labelu Ty Nikdy vždy disponoval texty a prezentací, která dokázala zvednout mandle nejednomu zastánci zavedených postupů. A nejinak tomu bude zřejmě i v případě nové desky „Molo“, kterou s ním připravil jeho dlouholetý parťák Kenny Rough.

Paulie měl vždy obdivuhodnou schopnost vytvořit svébytný a charakteristický koncept vlastních desek. První dvě desky BPM se nesly v duchu experimentování s lyrickými texty v rámci plnohodnotných uměleckých směrů. První sólovka „Harant“ byla naopak plná hlášek vzniknuvších v kruhu jeho přátel, přirozenou reakcí na vlastní úspěch a interpretace myšlenek byla celkově střízlivější. Druhé sólové album „V hlavní roli“ pak bylo spojením obojího. Podobnou textovou syntézu přináší i deska „Molo“.

Poprvé se mi však stalo, že jsem si na Paulieho desce oblíbil více přímé texty než jeho „básnickou“ polohu, což může fanoušky jeho tradiční tvorby znepokojit. Není to tím, že by snad Garanda opouštěly tvůrčí síly. Problém je spíš v celkové kohezi jednotlivých skladeb, kde lyrické texty působí pod moderními instrumentály jako pěst na oko. Asi nejlepším příkladem je skladba „Samotář“, která se nevyhne srovnání už proto, že její první sloku mohou znát skalní posluchači již z roku 2006 ze skladby „Přes okraj noci“. Stejná sloka je zde totiž podpořena sice kvalitním, ale nevhodným instrumentálem a třeba francouzský filosof Jean Paul Sartre, který je ve skladbě zmíněn, tu působí spíš jako okrasná figurka, která má textu dodat nádech intelektuálnosti a upozornit posluchače, že tenhle textař má hodně načteno. V podobné atmosféře ale bude málokterý posluchač hledat byť jen kontext tohoto zařazení, natož aby ho ocenil a posluchač, který by toto zařazení ocenil, pravděpodobně nepodlehne hudebnímu podkladu.

S podobnou disharmonií se může posluchač na desce setkat víckrát a místy zní výsledek až trochu pateticky. Například text skladby „Blížíme se ohni“ je jako pokus o kritiku současného společenského klimatu vydařený, ale v souhře s beatem funguje jen za předpokladu, že si ji posluchač vyloží jako satiru. Nemyslím si, že by interpret nevěděl, co je sociální realismus nebo kdo je Pavel Kohout, ale kdybych měl text chápat doslovně, myslel bych si, že Paulie ztrácí nadhled a použitím těchto na české poměry vzletných výrazů jen zakrývá vlastní zaujatost. Navíc se obávám, že ne každý posluchač má pro satiru pochopení. Toto podezření budou mít ostatně znalci jeho tvorby na více místech, zatímco pochyby stálých kritiků to ještě více prohloubí.

Naopak skladby jako „Manifest“ nebo „Kotvím“ sice pracují s jednodušším textem, ale skladby jako takové disponují ohromným drivem a chytlavou přednesovou linkou, které se v klubech jistě postarají o nezapomenutelné zážitky nejednoho publika. Najdou se zde i zcela výjimečné skladby jako „8“, nad jejímž lehce dekadentním textem a záměrně laxním přednesem jistě zaplesá srdce nejednoho vnímavého pokojového nerda. Paulieho dosavadní tvorbě se asi nejvíce přibližuje „Závod“ s Restem nebo melancholické „Kvílení“, příznačně pojmenované po sbírce básní Allena Ginsberga. Jinak zde najdeme vesměs skladby, které svým pojetím vypovídají o zaměření desky na širší publikum, jako je například o klip si říkající „Zázrak“ se Supou nebo samotná pilotní skladba a ryzí rádiovka v jednom - „Molo“ s hostujícím Egem. Ostatně Supovu sloku považuji za nejlepší hostovačku na albu a vyzdvihnout musím též mimořádně skvělý refrén od Jakuba Děkana.

Co se týče podání textů, můžeme opět vidět lehký posun. Není sice tak markantní jako mezi deskami „Horizonty“ a „Harant“, nicméně album disponuje několika momenty, kdy Paulieho intonace dokáže překvapit a zároveň zaujmout (již výše zmíněný track „8“). Obstojně také pracuje s double time flow, která si v rámci jeho diskografie odbývá premiéru právě na tomto albu, místy je však znát, že v tomto rytmu kotví teprve krátce a šlo by z ní vyždímat víc.

Největší pokrok na desce však udělala Harantova pravá ruka Kenny Rough, který připravil řadu kvalitních a zajímavých hudebních podkladů. Jak již bylo řečeno výše, valná většina instrumentálů je modernějšího ražení, a i když tato změna pravděpodobně nesedne každému, je sympatické, že si Kenny dokázal zachovat svůj charakteristický zvuk. Beaty, kterými zaštítil celý projekt, mu dávají slušnou šanci stát se šedou eminencí na české hip hopové scéně i mimo ní. A využít smysluplně v jedné skladbě zároveň bounce a old school bicí je unikum, které mezi českými producenty nevidíme často.

Čtenáři, pro které je základním dogmatem recenzí číselné hodnocení, by se v případě nové Paulieho desky měli rozdělit na skalní a příležitostné fanoušky. Zatímco ti první by si měli (za předpokladu, že neskousnou změnu hudební složky) preventivně jeden bod odečíst, zástupci druhé skupiny si mohou s klidem jeden bod přičíst. I přes některé použité textové a hudební prvky, které se o sebe ve výsledku lehce tlučou, se stále jedná o povedený a na poměry vkusu českého publika i odvážný skok z vrtkavého mola do neznámých vod. Osobně jsem přesvědčen, že až tato dvojice přijde s další deskou, dosáhne její hodnocení čísla Harantova pokoje.

7 / 10

NTK - Bbarak

Komentáře

Pro vložení příspěvku do diskuze musíte být .

Přihlášení

Rychlé přihlášení přes Facebook Facebook Connect

Přihlásit

Pole označená * jsou povinná