Pace Won & Mr. Green - The Only Color That Matters Is Green (2008, Raw Poetix)

Ruku na srdce, klasická rovnice MC & DJ, kterou dříve vyznávaly tradiční dvojice Kool G Rap & DJ Polo, Eric B & Rakim, Pete Rock & CL Smooth či Gang Starr, už se v dnešní době, kdy můžete na jedné desce klidně najít patnáct různých producentů ze tří kontinentů, příliš nenosí a ani zdaleka nemá takovou tradici jako za starých časů. Čestné výjimky se však najdou - v tomto případě navazuje na práci dinosaurů ze zlaté éry nezávislý newarský tandem Pace Won a Mr. Green. Prvně jmenovaného už si před dvanácti lety pozvali The Fugees do šlágru "The Cowboys", druhý se oficiálně uvedl produkcí na desce "The Dropping" od C-Rayz Walze. Nemám rád přehánění, ale "The Only Color That Matters Is Green" nabízí jedinečný a zvukově nejednou prověřený styl produkce, u které neuhádnete dobu vzniku i kdybyste se rozkrájeli. Na graffiti odkazující záležitostí "The Eye Of A Needle" kupříkladu proplouvá beat, jenž jako by z oka vypadnul věci "Can I Kick It?", kterou před neuvěřitelnými osmnácti lety bodovali A Tribe Called Quest. Pokud neposloucháte šestnáct hodin denně rytmy, jimiž oplývá většina jižanských jmen, garantuji, že vaše krční svalstvo bude zaměstnáno něco málo přes padesát minut. Od první až do poslední, dvanácté skladby jde o kompaktní a odpočinkový poslech, který si díky podmanivým melodiím, v nichž hraje prim úderné piáno či smyčce, rozumí s často užívaným heslem ´v jednoduchosti je síla´. Nutno podotknout, že to zde platí dvojnásob (tichým svědkem mi budiž třeba i cover). Lyrické postupy majitele hrubého hlasu z The Outsidaz, který je však oproti kandidátu na rakovinu hrtanu Big Twinsovi z Infamous Mobb pořád v normě, mi v mnohém připomínají comptonského reka The Gamea. Kdybych rapoval, také přece neustále odkazuji k tomu, co miluji. I proto se nelze divit, že v různých souvislostech zazní spousta jmen scény. Bez nich by tato oslava hip hopu byla jako hrát karty bez esa. Co se týče sdělení, příběhy se kombinují s výpověďmi a ventilacemi vlastních pocitů a názorů. Domyslet si, o čem bude výrazným motivem opředená "Hip Hop" nebo "I Need Money", v jejímž refrénu zaznívá vysamplovaná Junior M.A.F.I.A., je určitě lehčí, než potkat Karla Gotta v tramvaji. Jelikož se vše pohybuje v osobních mezích, v "She Be So Cold" dojde na vztahy a v úvodní "Four Quarters" zase na lásku k muzice, jež má moc spojit nejrůznější lidi bez ohledu na jejich geografickou polohu. Další rozpitvávání nemá smysl. Z New Jersey vzešel útok na klasiku a Pace Won & Mr. Green si jdou pro respekt. Ať vzpomínám jak vzpomínám, za posledních šest měsíců jsem neslyšel lepší a celistvější nahrávku. Ani bych se vlastně příliš nedivil, kdyby podobným konceptem zatím naposledy zaujaly nahrávky "Train Of Thought", potažmo "My Own Worst Enemy" z let 2000 a 2004. Díky celkovému pojetí nesnižují kvalitu ani vysoké dávky nostalgie, které se nejčastěji vážou k devadesátkovému boom-bapu. Na Greenovo nikam se neženoucí bicí nebudete mít náladu permanentně, ale kvůli tomu, že nejde o prvoplánovou instantní jednorázovku, se k tomu bude proč vracet. I přes ne až tak poutavý finiš klobouk dolů.

Bobby - Bbarak

Komentáře

Pro vložení příspěvku do diskuze musíte být .

Přihlášení

Rychlé přihlášení přes Facebook Facebook Connect

Přihlásit

Pole označená * jsou povinná