Momo - Wlk (2018; Nedám sa okoňovať)

V tuzemských vodách byste nalezli jen malou hrstku posluchačů, kteří by toto jméno neznali. Je to díky pravidelným releasům a celé řadě skladeb, které snesou označení hit. Momo ví, jak v tomhle moři fungovat a pohybuje se v popředí zájmu. Nebylo to hned, bylo to vydřené, občas sice s lehkou odchylkou, ale z chyb se člověk učí. Po poslední desce, kterou bylo loni pokračování „Rivala“, jsem se obával, ale po poslechu „Wlka“ jsem spokojen.

Momo si zakládá na autentické výpovědní hodnotě a příbězích, které dokážou zaujmout fanoušky. Samozřejmě je to věcí názoru, ale u poslední desky jsem byl na vážkách, o to více jsem mile překvapen novým nosičem. „Wlk“ totiž splňuje nejen tuzemské předpoklady dobré placky, ale jde s dobou a bere si ze zahraničí to, co tam již několik let funguje. Obklopen kvalitní produkcí si došel opět tam, kde by měl být.

Prvním zklamáním byl počet stop na desce, protože se domnívám, že deset skladeb je málo. Na jedné straně je lepší deset silných věcí bez zbytečné vaty okolo, ale přeci jen si myslím, že dlouhohrající materiál by měl hrát v přehrávači déle, aniž by se opakoval. Cover vypadá dobře, přestože nezahrnuje nějaké grafické skvosty. V jednoduchosti se často ukrývá krása a tady nemám sebemenší problém. Pojďme ale nahlédnout do kuchyně obsahu, který přestože je krátký, tak vykazuje kvalitu a progres.

Jak jsem již nakousnul, po poslední desce jsem se obával, že se Momo po častém vydávání vypsal a zahrne nás kvantitou. „Wlk“ ale obsahuje několik velice silných momentů, přestože fanoušci staré školy budou štěkat, že se jedná o trendové záležitosti. Nezastávám názoru, že by tento bratislavský interpret měl potřebu převlékat kabáty, jen zkoumá nové břehy a progres není limitován jen slovní zásobou a flow. Pokud má hudba hlavu a patu, může koketovat i s aktuálními prvky a být přeci kvalitní.

Velkým plusem je fakt, že Momo vsadil na méně hostů a staví svůj produkt sám na sobě. Opět se tak vrací ke schématu, kde jsou hosté zpestřením, nikoliv vyplněním volného prostoru. Opět umí otevřeně mluvit o problémech, které jiní nechávají raději pod polštáři. Na desce se vyjadřuje i velice konkrétně k minulosti, možná mě jen mrzí, že více nezmíní své názorové rozkoly s Ektorem a Strapem. Možná se jedná o diplomatické gesto, možná ještě nepřišel čas na otevřený konflikt. Na tuto otázku si po poslechu nového díla neodpovíme, ale odhalíme díky ní nemalý počet zákulisních informací.

Již druhá skladba s Matejem Strakou má velice dobrý nádech a otvírá tak nové polohy projevu Moma. Dokazuje, že není nutné v každé stopě tlačit na pilu a být tím zlým psem. Klade důraz na svou charismatickou barvu hlasu a snaží se s ní více pracovat. Je to podle mého názoru i výsledkem toho, že vyzrál i jako osobnost a odráží se to v tvorbě. Nevyrovnaný člověk kolem sebe kope, ten vyrovnaný nemusí zvedat hlas, aby si získal pozornost. Momo ušel od první desky velký kus a myslím, že jeho rukopis se brousí jako diamant.

Carpe diem je typickým hitem po vzoru západních velmocí, hodně mi připomíná francouzskou scénu, která sklízí tímto projevem ovoce již deset let. Nejedná se o letní hit, který by vsázel na nějakou klišé odrhovačku. Bol som to ja nabízí silné momenty a odkrývá karty. Skvělý tah přijít otevřeně s něčím takovým. Mezi hity je možné počítat také Flexin, Shisha nebo Random. Možná to bude znít zaujatě, ale opět mě nebaví věc se Sandrou.

Momo se obklopil kvalitními produkcemi, ve kterých dokázal velmi zdařile prodat svůj potenciál. Záměr obměnit koncertní repertoár a přinést do hry několik nových skladeb vyšel, bohužel jsem zklamaný z délky desky. Projeví se to i na koncertech, protože nový materiál celou show nepokryje. Momo je však v plné síle a rozdíl mezi pokračováním Rivala a Wlka je velice hmatatelný. Teď už jen bude záležet na publiku, jak koketování s novými prvky přijme.

7,5/10

Austy - Bbarak

Komentáře

Pro vložení příspěvku do diskuze musíte být .

Přihlášení

Rychlé přihlášení přes Facebook Facebook Connect

Přihlásit

Pole označená * jsou povinná