Jay Diesel- Deset (2010, DP Records / EMI)

Kdo by neznal Jay Diesela? Představování je zbytečné. Přesto bych chtěl zmínit dvě věci, které jsou podle mě pro něj typické a které se týkají i každé jeho desky. Téhle taky. Tak zaprvé, Diesel žije rapem. Festovně. Pro spoustu českých rappaz je to způsob seberealizace, životní styl či hobby, pro Diesela však celý život. On rap nedělá, on ho prostě žije se vším, co k tomu patří. Chceš důkaz? Koukni mírně vpravo, na cover nové desky. Druhá věc, která je pro něj typická a ve které tedy už není u nás osamocen, je ta, že jeho styl je velice dobře čitelný a předvídatelný. A to není myšleno nějak pejorativně. Mám při jeho skladbách pocit, že vím dopředu, jaký udělá krok, ještě dřív, než vůbec zvedne nohu. A to nejsem žádný Nostradamus či Sibyla a koule mám jen dvě a ne tři. Jinými slovy řečeno, Diesel mě málokdy překvapí. Vím, co od něj čekat a taky to očekávám. Tohle se ale mělo změnit s příchodem desky Deset, která byla anoncovaná jako koncepční. Po prvním poslechu jsem ale zmaten. Ten koncept tam neslyším. Je to tím, že tam není. Není tu nic, co by jednotlivé pecky sdružovalo, čím by do sebe zapadaly či nějakým způsobem na sebe navazovaly a vyprávěly tím nějaký příběh či myšlenku. Ze začátku jsem měl pocit, že to bude pochmurnější nálada, kterou měl autor během neveselého období, které prožíval. Ale bohužel i tahle „spojka“ se bortí během hitu od DJ Wiche “Právě teď“, kde zazní „je mi fajn, nic neřeším“. Takže asi nejspíš zbývá jen ta numerologie. Album vyšlo 10. 10. 2010 a mělo by tu být deset skladeb. S bonusem jich je ale stejně jedenáct. Když opomenu hrátky s číslicemi, vychází mi to vcelku jasně. Album Deset je další klasická Dieselovo deska se vším, co bych od něj čekal. Tematický žádná revoluce. Když bych to chtěl bagatelizovat, jde v podstatě o tohle. Mám dar promlouvat k lidem a tím je motivuji, popis desetileté kariéry, pochybovači, co nic nedokázali, mi pořád házejí klacky pod nohy, musíš na sobě makat, jinak nic nedokážeš, dávej pozor, co činíš, zlé se ti vždycky vrátí apod. Na konec přijdou dvě ryze osobní věci. Ztráta nejbližšího a následná víra v lepší zítřky. Vše je profesionálně vyrobeno, tak jak má. Rap sedí. Instra, které mají na svědomí Grimaso, Fosko Alma, Emeres, Opia, El Murdo a DJ Wich mě i baví. Tentokrát se více brnká na citlivou strunu, klidná emotivnější hudba podtrhuje místy velmi vážnou atmosféru nebo doplňuje naléhavé vyprávění. Přesto žádná velká překvapení. Nepříjemná, ale ani příjemná. Vše je dopředu nalajnované, přímočaré. To nemusí být hned problém, já jen mám raději, když si více lámu hlavu, co tím chtěl básník říci. Někdy, když slyším utopistické hlášky jako „musíme táhnout za jeden provaz“ nebo „nesmíme ničit naší krásnou planetu“, derou se mi hned na mysl věci jako klišé či mírná naivita i když vím, jak to Jay doopravdy myslel a že to myslel dobře. Co se týká konceptu, je Deset určitě zklamání. Nic co by nebylo předem slyšet anebo co by drželo všechny skladby pohromadě. Žádný propracovaný plán, podle kterého by se celou dobu jelo. Pokud ceníš ale Dieselovo desky, budeš nadmíru spokojen. Sice žádné překvapení, vše ale hraje tak, jak má. Jay Diesel žije rap a bude ho nejspíš žít i na desce Dvacet.

- Bbarak

Komentáře

Pro vložení příspěvku do diskuze musíte být .

Přihlášení

Rychlé přihlášení přes Facebook Facebook Connect

Přihlásit

Pole označená * jsou povinná