James Cole - Stanley Kuffenheim (2018; Kuffenheim Sound)

Pamatujete si na kultovní film z roku 1968? Více jak dvě hodiny na tehdejší poměry okázalého obrazu vesmíru a abstrakce, jež lemovala symfonická opera. Pro někoho nemyslitelné spojení, ale ono to zafungovalo a získalo si s odstupem času uznání. Vesmír se stal nekonečným a nebyl lemován jen tím, co vidíme na obloze. Stejně tak by se dal charakterizovat rap v roce 2018. Dlouho jsme si mysleli, že dohlédneme až na konec tuzemské fantazie, ale český rapový Kubrick o sobě dal opět vědět, aby vrátil vše do pořádku.

Intergalaktický kapitán James Cole trefil střed terče. Možná, že se jen ješitně vrátil k tomu, co mu otevřelo dveře mezi elitu. Třeba ho jen omrzelo experimentovat, což by však mohlo být i jeho pohřbem, neboť to k němu prostě patří. Svým způsobem je i Kuffenheim experimentem, jestli to může v roce 2018 znovu vyjít. My můžeme ale kvitovat, že je tu zpět tvrdost, drzost a elektrizující flow do beatů, kterými by většina interpretů opovrhovala, protože nejsou dost trendy. Ptal jsem se známého, jestli byla v jeho očích nová deska polovičky Super Crooo pochopena a bylo mi řečeno, že na to asi málo fetuje. Možná, že je to dané dobou a zhýčkaností, kdy tě tento žánr nechce nutit se zamyslet.

Jisté je, že tahle hudba není pro někoho, kdo hledá jen jednoduché věci, které si bez problémů zapamatuje a pochopí. James Cole se vždy hrdě hlásil ke své lásce k jazyku českému a znalostem, které za svá léta na této rovině nasbíral. Od posledního přešlapu v podobě Orfea si prošel zase jistou změnou, vymanil se ze starých želez a okovů a vydal se na svou cestu, kde můžeme po letech opět registrovat i Hugo Toxxxe. Na jedné straně tu registrujeme peprný humor zabalený do česko-anglického hávu, jež bude pochopen jen četností poslechu, na druhé straně se může jednat jen o hru na schovávanou za slova. Vyberte si, já si volím od každého úhlu kousek, neboť je občas složité se zorientovat v pointě. Pokud jde ale o vtip a přirovnání, měl jsem od první do poslední skladby úsměv od ucha k uchu. Asi jsem byl rád, že jsem nedostal „slevomatflows“.

Vraťme se ale do éry Toxic Funku, kdy tohle duo dokázalo nasrat téměř každého, kdo nepřistoupil na jejich hru. Léta to jsou už vzdálená, ten humbuk také už dost opadl, ale pamětníci vědí a mladí musí poznat. Přesně tak přistupuje k téhle hře James Cole v roli nového alter ega a za pomoci Kuffenheima se snaží posluchačům ukázat, jak moc je český rap v prdeli. V zemi, kde je více interpretů než posluchačů a jede se podle narýsovaných linek, které nepobouří proud.  Stanley do toho řeže silou pily, což dokazuje i grafika samotného disku, která je situována do řezného kotouče. Byl jsem svědkem koncertu na Slovensku, kdy SC znalo už jen pár starších, byl jsem svědkem koncertů ve Stormu, kdy bylo znát, že to s jejich popularitou není zase až tak v prdeli a přízeň se pod stagí linula směrem k interpretům. A určitě tomu pomohlo i legendární štěpení labelu Bigg Boss.

Kvitujeme kreativitu Jamese, který se postaral nejen o podmazy, ale i rap a grafiku obalu. Samozřejmě nesmíme zapomenout na toho v pozadí. S Ristem ve studiu se zdá být všechno easy a opět se potvrdilo, jak tato symbióza funguje. Opět jsme svědky celé řady slov, které doposud asi nikdo nepoužil, ale kdo Jamese zná, ví, že má vřelý vztah ke zvířatům a nové výrazy ze sebe sype rychleji než Tolkien.

Jeden z nejlepších flowmakerů na scéně se opět koupe v moři nadsázky a vtipu. Hra se slovy sklízí ovoce. Můžeš zde narazit na odkaz předešlých desek SC, ale také na často se opakující hlášky, které jsou možná až na sílu servírovány jako reklamy v TV a po dvacátém poslechu je už prostě znáte. Vtipný moment nabízí deska nejen v nejtvrdším recitálu, jaký český člověk mohl v domácí sféře okusit. Mám tím na mysli „Květy zla“, které jsou útokem nejen na bránice posluchačů, ale také donutí se zamyslet, co Colea vedlo ke své změně. Prostě je jisté, že když pijete zvířecí krev, tak čistý nebudete. Nalezneme tu i prostor ke kajícnému pokání a prosbě za odpuštění. I v tomto případě jde však omluva ruku v ruce s vtipem a krysím úsměvem. Nechybí tu ani popíchnutí kolegů na scéně, počínaje vyslovením názoru na Majka Spirita nebo ohodnocení produkce Mike Trafika. To k jeho hře ale patří, protože tahle hra se slovy razí jen jeden směr. Posiluje ego a snaží se poukázat na bizarnost tuzemských prvoligových jmen a hluchotu těch, kteří je uctívají.

Výsledkem je album, které neomrzí svým neotřelým humorem a má sílu stát se i nadčasovou záležitostí, protože nekoketuje tam, kde je nejvíce hladu a časem také nejvíce sytosti. Stanley Kuffenheim je nejmladším bratříčkem všech těch sourozenců a genová policie se vyřádila na výbornou. Všude bylo bráno to lepší a vykombinováno do nejslušivější podoby. James v roli schizofrenika již dlouhé roky exceluje a vyplňuje mezeru, která po posledním nosiči SC vznikla. Možná, že v tomto případě prodal nejvíce ze sebe sama, což dodává výsledku ty koule, které nejsou z PVC. Bejt umělej není zdravý, nech to chcípnout. Už teď vím, že bude zajímavé sledovat, zda i věci z tohoto nosiče zlidoví jako staré věci, které i po letech rádi oprášíme. Hlad po tom byl, což dokázala sbírka na vznik této syrové záležitosti.

7,5/10

Austy - Bbarak

Komentáře

Pro vložení příspěvku do diskuze musíte být .

Přihlášení

Rychlé přihlášení přes Facebook Facebook Connect

Přihlásit

Pole označená * jsou povinná