Idea - Daleko Blíž (2012, Ty Nikdy)

Už je to minimálně rok a půl co mi Idea na Votvíráku prozradil svoje plány o svém sólovém počinu, který tenkrát nazýval Sólokapr. Chtěl, aby ho produkovali kluci z labelu a chtěl, aby měl opět přelomový obal, snad jestli si to dobře pamatuju, tak povídal něco o tom, že tam bude ryba v akvárku a dokonce i s opravdovou vodou.

Proč o tom ale píšu. Chtěl jsem tím říct, že Idea měl tuhle ideu už v hlavě poměrně dlouho a čekal jen na ten správný moment, kdy otevře bránu do svého já, do svého niterního světa, do mikrokosmu jednoho „zlínského hajzla, Josefa Všudybyla, co má rap pod kůží, co nevyléčí Wobenzym.

Deska Daleko Blíž je hodně osobní, ne proto, že by mu Fatte do toho dřív nějakým způsobem zasahoval, je to dáno vývojem, konceptem celého alba, věkem a momentálním rozpoložením. Idea se prostě otevřel. Dokořán. Mluví, ale zároveň není mudrlant. Hustí ze sebe do tebe myšlenky a přitom ti nic necpe. Diktuje a přitom nejde o propagandu. Říká, jak to dělá on a ne jak by si to měl dělat ty. Jestli ti to přijde sympatické a máš to tak stejně, tak upřímně vítej v jeho světě, který je možná Daleko Blíž než sis myslel. Jestli se s tím ale na druhou stranu nedokážeš ztotožnit, v pořádku, nebudou se trhat navzájem občanky, jen z toho vlaku vystup a nemusíš mu ani mávat na rozloučenou.

Pepe tě o sobě a svých pocitech nechce a nebude přesvědčovat, nemá to v plánu a ani to nemá zapotřebí. („Nechci dokázat nikomu nic, držím pěsti sám sobě, chci se s tebou jenom o ten pocit podělit“). Tak, tak, tohle je zpověď. Velmi osobní, proto tu nemohou být hosté. Těžko mu může někdo asistovat třeba ve skladbě, kterou věnoval kamarádovi, co bojoval s rakovinou (“Adam“). Tohle je 11 logicky na sebe navazujících skladeb, monolog člověka, který zesumíroval svoje zážitky a zkušenosti,  přenesl je na papír a následně dal k dispozici posluchačům. Ber a nebo nech ležet, záleží jen na jaké notě si naladěn. („Je to lepší než studovat vysokou, život je zkušenost, která tě posune tak vysoko“). Tohle je zpověď o jeho lásce k hudbě a jeho fanouškovství („Prej rap zemřel, hovno, vychází milión hitů, je to jako když ti někdo klepe na dveře a když nevstaneš, tak nevíš, kdo tahal za kliku.“ „Nechci, aby všichni znali vinyly, byli posraní z Looptroopů a J-Dilly.“).

Zpověď nemá za úkol ani nikoho nasrat, i když to možná na první poslech mohlo místy člověka napadnout. Třeba skladba “Důchodce“ je z úplně jiného těsta, nezapadá do konceptu, jen reflektuje momentální pocity, které nosí autor v hlavě a které se mu derou na mysl, když přijde řeč na stagnující českou scénu, kde je někdy swag víc než inteligentní projev. Nechce beefy, které víc pohřbívají než pomáhají, ale na druhou stranu proč by se nevyjádřil k tématu, když je to jeho komplexní zpověď, tak jak to zrovna teď vidí a cítí? Proč nepostavit vedle sebe vážnou skladbu věnovanou blízkému a odlehčenou kritiku místních MCs, která je striktní kejvačka? Jak jsou od sebe odlišný den a noc a přesto ti nepřijde jejich střídání zvláštní. Tak proč by to nemohlo fungovat tady?

Nemá vůbec smysl povídat, o čem jednotlivé skladby jsou, to není vůbec důležité, důležité je si z nich vychytat to podstatné, tu pravou myšlenku, kterou vlastně už třeba dlouho nosíš v hlavě, jen si ji nemohl pořádně zformulovat. V tom ti Idea možná pomůže. Běžné, obyčejné věci ti zabalí do pěkného kabátu a ty se možná budeš sám divit, proč sis ten kabát  nevzal už dřív na sebe, když je vcelku slušivej a válí se ti v šatníku už nějaký ten pátek. Idea není „Spiderman, není superhrdina, taky ho bolí, když ho kopneš do koulí“, je to jeden z vás. Člověk co „ví, že je někdy třeba uhasit oheň a že ho hasí tím, že do něj lije olej“. Člověk, co „furt někam chodí, ale neví kam, ale ví, že tam chce jít“. To jsou ty myšlenky, pro které ho máte rádi a ceníte jeho desku.

Tím, že nedal prostor jenom dvornímu producentovi Fatteovi, ale i kolegům z labelu (a taky Dtonate, Bonus, Peko), tím udělal také krok jiným směrem. Určitě směrem ke svým zahraničním oblíbeným interpretům, kterým je tady Daleko Blíž než kdy jindy. Wordcuty v refrénech mě víc než potěšily a dokonce jsem nadšen i ze zpěvu Zdenky Predné. Upřímně nejsem úplně pokaždé zastánce popěvků od něžných poloviček, nicméně tady to zní naprosto přirozeně a ani nevím jak by to znělo, kdyby to tam nebylo. Ať už je to zpívaný refrén a nebo jen jakýsi feeling či zdvojovačka, výborně a nenásilně to dokresluje atmosféru a podtrhuje všudypřítomnou melancholii, která brnká na posluchačovo city a dává vyniknout emocím. Tohle je vcelku paradox, jak se na desce tak trochu občas mlátí dvě nálady. Zatímco hudební stránka je někdy spíš ponuřejší, text zní vcelku optimisticky. Ale i tohle dělá to album velmi zajímavé.

Resumé? Plusové body za krutý obal (další, co už nikdy nedám dohromady), za fanouškovství, za vtipné rýmy, za to, že nezní lokálně a za to, že nezní tak, jako někdo tady. Minusové body? Srát krev.

8,52 / 10 

- Bbarak

Komentáře

Pro vložení příspěvku do diskuze musíte být .

Přihlášení

Rychlé přihlášení přes Facebook Facebook Connect

Přihlásit

Pole označená * jsou povinná