HI-TEK - Hi-Teknology 2: The Chip (2006, Babygrande)

Kraj Cincinnati asi není místem, kde by hip hop dlouhodobě rozkvétal a o to více je skok bývalého producenta Mood k jednomu z prominentů současného Dreova Aftermath vidět. I když totiž skóroval jak na Blackstar, tak i jakožto jedna polovina Reflection Eternal, nikdy se mu nepodařilo zasáhnout tak širokou cílovou skupinu, což ostatně potvrdila i jeho pět let stará kompilace "Hi-Teknology" představivší a následně i doplativší na hubený tým. Nyní je - snad ze všech koutů Ameriky poskládaný - výběr napěchován až po okraj první vokální ligou a konečně je tak šance dosáhnout uznání, jaké si producent jeho kalibru zaslouží a nic na tom nezmění ani fakt, že druhé pokračování s podtitulem "The Chip" disponuje potencionálem ony hosty zastínit. Znáte to. I když mě "Hi-Teknology" vesměs bavilo, strach, aby se nenaplnilo již tradiční schéma filmových pokračování, které bývají velmi náchylné k vyhoření, setrvával. Naštěstí ne dlouho, a to i přesto, že po prvoposlechových bombách typu "The Sun God" či "Breakin´ Bread" byste pátrali marně. Desce prospívá sázka na celistvost a soudržnost. První díl sice možná nabídl pár skvostných po(d)kladů, leč nepodařilo se jim držet pohromadě jako celek a na rozháraný koncept se přeci jen zapomíná o poznání rychleji. Nehynoucími hity "The Blast" či "Move Somethin´" ověnčená "hračička" Hi Tek, jehož oduševněle eklektický přístup může být svěžím vánkem do zatuchlého produkčního světa plného nepřirozených syntetických zmatků, se v tomto směru evidentně poučil a ukázal cit pro detail, čímž mi lehce připomíná perfekcionistu Dr. Dreho. Druhou věcí jsou spolupracovníci. I když se vám totiž na desku povede dostat moře hvězdných tváří, nikde není psáno, že se jim podaří na 100 % vypořádat s beatem. Jako příklad nechť poslouží třeba výtečné a již šest let staré LP "Train Of Thought". Copak od té doby Kweli dokázal udělat něco lepšího? Jistěže ne. Tekzilla, jenž si tentokráte i více zarapoval, sice v tomto ohledu jakýs takýs cit pro výběr vhodných adeptů ukázal, nicméně jestliže zvážíte, že je mnohohlavá kompilace během na dlouhou trať, asi nepřekvapí, že se do správného "šuplete" nezdařilo šáhnout vždy (takový Dj Opia by mohl vyprávět). V instrumentálce "March" si sice nikoho jiného, než Bustu Rhymese, představit nedokážu, nicméně jestliže onen příspěvek porovnáte třeba s jeho slokou v DMXově nedávné záležitosti "Come Thru (Move)", výkonnostní rozdíl je znát na první pohled. Vše by se jistě obešlo i bez jednodušší "I Think I Got A Beat", kde dostává příležitost Tekův syn Lil´ Tone. Obsazovat rodinné příslušníky nyní letí, chtíč ukázat, že talent zůstává v rodině, jakbysmet (The Willie Cottrell Band, kapela jeho otce, figuruje v příběhu dívky koketující s narkotiky pojmenovaném "Josephine", v čemž si přizvaný Ghostface zřejmě libuje, neb dotyčnému tématu se již letos věnoval nejen na své desce "Fishscale"), ovšem nejsem zastáncem zařazování podobných zpestření za každou cenu. Kouzlo Reflection Eternal dýchne na posluchače nejen díky Talibově účasti v "Let It Go" a "Can We Go Back", z nichž obzvláště druhá jmenovaná půjčující si motiv od Earth, Wind & Fire zde patří k nejpříjemnějším překvapením. To samé platí i pro "So Tired", jež je podpořena jížními spojkou Bun B & Devin The Dude. Melodická, harmonii nepostrádající produkce je na míle vzdálena rádoby modernímu splašenému zvuku - ano, i texaská vložka zde zaujímá čestné místo. Gameova krátká výpověď "1800 Homicide" pro změnu dokazuje, kterak dokáže šít nositel stejného jména jako jistá světová oděvnická značka jednotlivým emceem na míru a nic na tom nemění ani skutečnost, že beat zní, jako by byl k těmto účelům zapůjčen samotným léčitelem příznivců nakažených prací vetchých pseudo producentů ve hře, Andre Youngem. Myslím, že název singlu "Where It Started At (NY)" by se mohl klidně obejít i bez dodatku o Big Applu. Zkušení domorodci (nejvíce perlící) Jadakiss, Talib Kweli a The Chef, které doplňuje vycházející mixtejpová hvězda Papoose, je snad dostatečně erudovaným "hlasem lidu" na to, aby si po letním Bustově chvalozpěvu "New York Shit" našlo pro město, které nikdy nespí, novou hymnu pro podzimní období. No a když nechybí kvalita, proč nechválit dále. Esence vtěsnaná do názvu "Music For Life" je poctou J. Dillovi a dá se říci, že i neoficiálním pokračováním skladby "Can´t Stop This" z nedávno vydaného "Game Theory" od The Legendary Roots. Kromě samotného hrdiny a tradičně sympatické Marshy z Floetry se postupně nechává slyšet jedna těžká váha vedle druhé a asi nemusím připomínat, že styl Nase, Commona (nebo Busty Rhymese) je pochopitelně zcela odlišný a tedy i dostatečně barvitý. Tekův bývalý kolega Main Flow by řekl "This track is beautiful". Já mu dávám za pravdu. Co vy? Poslechové záležitosti se povětšinou v celé své kráse nevybarvují hned a na chuť se jim přichází až postupem času, nechť vás proto ani náhodou nenapadne dávat na první dojem. I když se o "Hi-Teknology 2" pravděpodobně nebude hovořit v souvislosti s kandidáty na LP roku, kvalita bez výkyvů se říjnovému výstřelu z Babygrande Records upřít nedá. Něco na tom Hi Tekovi je.

Bobby - Bbarak

Komentáře

Pro vložení příspěvku do diskuze musíte být .

Přihlášení

Rychlé přihlášení přes Facebook Facebook Connect

Přihlásit

Pole označená * jsou povinná