HAHA Crew - Vlna (2014;I Love Party Production)

Vzpomínám si na slova Jamese Colea, který kdysi vyjádřil na sociálních sítích zajímavou myšlenku, kterou označil jako "patent na názor". Psal o lidech, kteří mají neustálou potřebu vést intelektuální debaty na témata, o kterých mnoho nevědí. To vše v neustálé touze se vymezovat ze svého okolí a dosáhnout pocitu vlastní výjimečnosti a důležitosti. Když jsem se prokousal albem "Vlna", které vydala dvojice Samey a Dalyb a sumarizoval vlastní pohled na něj, trochu jsem si říkal, zda se na mně nesnese "vlna" kritiky za přílišné subjektizování této recenze. Nicméně rozporuplné názory na tvorbu HAHA Crew, kdy na jedné misce vah stojí spolupráce s Egem či Delikem a na opačné třeba DJ Wich, u něhož slovenská mladá krev v minulosti opakovaně sklízela nepříjemnou kritiku, neumožňují se z určité zaujatosti vyvléct.

A nebudu zapírat, že jsem byl zaujatý ještě před poslechem samotného alba "Vlna", a to způsobem poplatným dnešnímu vnímání začínajících interpretů. Tvorbu HAHA Crew jsem znal jen okrajově, samotné autory jsem vnímal jako další partičku adolescentů, kteří za hype, který se kolem nich v poslední době ozývá, vděčí spolupráci se zkušenějšími a profláklejšími kolegy. Ani první poslech nedával autorům příliš naději, že jejich album nabourá můj úžasný názor. Maximálně zničil mojí domněnku, že to bude další egotripová jízda v podání polopubertálních synků, kteří se chystají dobýt svět. Jak jsem ale pronikal hlouběji do lyrického a hudebního pojetí "Vlny", začínal se můj přístup k albu a tvorbě HAHA Crew celkově měnit a vyvstala spousta otázek. Proč tak ubrečená flow a ponuré beaty? To přece nemůže fungovat u žádného publika. Proč je v titulní skladbě "Vlna" jen instrumentál beze slok, a proč do něj v polovině hodí Ego sotva pár a celkem bezvýznamných vět? Jaký mělo smysl umístit obrázek vlny doprostřed obalu v miniaturním provedení?

 

 

Než se dostanu k nejdiskutovanější složce alba, kterým je flow ve spojení s texty, upřesněme si krátce atmosféru, do které s poslechem desky vstupujete. Počítejte s devadesátkovým zvukem, ale nikoli ve smyslu, v jakém jej chápe konzervativní posluchač. Dalybovi beaty jsou plné jemné i tvrdé zvukové abstrakce a nejrůznějších ruchů, které nevycházejí z tradičního pojetí minulé nebo současné hiphopové produkce. Atmosféra nestaví na kolotočářské líbivosti v podobě výrazných melodických linek nebo samplů, ale drží se ve značně psychedelickém oparu, což může být u nás výzva i pro náročnějšího posluchače natož pro ortodoxní hiphopové fans. Některé dohrávky v závěrech skladeb nemají daleko k trip hopu a do toho ještě někdy vstoupí basa tlustá jak Big Pun. Pokud vám to stále nepřipadá přeplácené - rytmu alba nejsou cizí ani trapové prvky. Zhodnoťte sami, zda je pro vás tato kombinace zajímavá. Osobně mám v tomto ohledu problém spíš s mixem skladeb, který mi občas připadá nedotažený a hudebním podkladům by slušela ještě větší hloubka a strnulost. Na některch místech by si zasloužil zvednout jiný nástroj, jinde jsou použity až příliš zvláštní filtry a jiné efekty, výsledný dojem přesto zůstává silný. Nutno dodat, že Dalyb již v minulosti prokázal schopnosti beatmakera v klasickém střihu, když do jeho bubnu zandaval Rest svoje sloky v pecce "Především". V tomto ohledu cením autorovu snahu o invenci, jelikož z ní není cítit snaha o prvoplánovost - beaty zde útočí na hlubší smysly, než je pouhý instinkt dělat bordel, když na pódium naběhnou zvířata typu Onyx. Kdo překousne výše zmíněné nedostatky, dostane se mu odměny v podobě skladeb jako dope elegie "Jahody", klasičtější "300" nebo uvolněné zevlárny "V zimných bundách".

 

 

"Piati puberťáci v zimných bundách, v starom bordovom Volve, na zimných gumách, zapnuté kúrenie na high, je im zima, ale kývu hlavami." (V zimných bundách)

 

Samey a jeho přístup k podání textů pro mne byl asi největším šokem. Především flow, která se vymaňuje (nebo v něm spíše tápe?) z tradičního apelu na skloubení slabikování s rytmem a je postavená na volném přednesu. Rap v Sameyově podání není ani tak rappem jako spíš žalozpěvem, kterému nechybí zoufalství (Jahody), rezignovanost (Dni) ale ani ostrost (300). Když jsem slyšel podobné podání u Delika, byl jsem v rozpacích. Samey se pro mne však stal průkopníkem podobného přednesu, protože u něj zní přirozeně ve smyslu práce s hlasem. Kde spatřuji zásadní problém, je frázování, které je občas mimo beat v momentech, kdy v něm Samey chtěl evidentně zůstat a nezachrání to ani obhajoba typu, že je to záměr autora. To se ve spojení s výše zmíněným plochým zvukem může negativně promítnout do srozumitelnosti textu. Pokud interpret drmolí jinak zajímavou myšlenku způsobem, že mu není rozumnět, nejedná se o dobrou vizitku.

 

 

A že jde o teze, ze kterých by si mnozí mohli vzít příklad, dokazuje už samotná "karma", kterou disponuje autor ve svých textech - žádný egotrip, žádná snaha být atraktivní. Naopak. Album "Vlna" je sklíčenou konfrontací mladých autorů s okolním světem, jehož jsou sami součástí. Nikde není žádné vyzdvihování vlastního úspěchu, nikde není to sebevědomí kapely, která prorazila - naopak všude je hořká pachuť vědomí, že veškerý úspěch je jen dočasný, způsobený okolnostmi jinými, než jsou kvality autorů a jeho samotná povaha je absurdní. Možná jen ve skladbě "Rollin Stones", do které krákorá Tekashi69, cítím menší příklon k tradiční energii. O tom, že vhled sám do sebe není autorům úplně cizí, vás přesvědčí skladby jako "Mercedes Freestyle". Dopad zhoršující se společenské situace na vývoj partnerských vztahů mladé generace zase trefně popisuje v refrénu písně "Jahody": "A ja prechádzam phone, neviem nájsť nikoho iného ako hoes, ja sa zobúdzam tmou, v cudzom meste, ktoré je zaplavené hmlou." A pokud nebydlíte zrovna v Praze, také vnímáte jistě ve svém okolí partičku outsiderů, kteří pomalu zabíjejí svůj život bezcílným zevlováním po městě a z množství času, který společně tráví, si už ani nemají co říct. I tuto prázdnou životní filosofii dnešní mládeže, kterou si mnozí vybírají zdánlivě zcela dobrovolně, reflektuje skladba "Dni" s Glebem: "Predo mnou hood, za mnou je crew, týchto chlapcov spoznáš podľa čiernych búnd a zamrznutých ruk. Lebo na jednej je fucker a v tej druhej držia rum. Tu sa uzatvára kruh." Všechny tyto rýmy stojí za to citovat, už proto, že díky své interpretaci a hudební kulise mají šanci u posluchače vyvolat dojem, že někdo dokázal popsat rozervanost dnešní mladé generace a neschovává se za prázdná slova, která okoukal od svých oblíbených interpretů. A to vše za použití normálních výrazů - žádná noblesa ani snaha o kontroverzi nebo rádoby intelektuálnost.

 

"Šepot po slzy utopené vo víne, po ktorom zvraciame lásku. Žereme fastfood. Motáme ženy a potom riešime hodnoty, ktoré nemajú masku." (300)

 

Jak vidíte, nevyhnul jsem se popsání určitých jinotajů, které na albu možná ani nejsou. I takovému vnímání dává album "Vlna" díky ojedinělé interpretaci prostor. Troufám si ale tvrdit, že vyhraněnost publika vůdči nové desce HAHA Crew není způsobena nějakou upocenou snahou přijít za každou cenu s něčím novým, co by rozdělilo posluchače na haters a fans nebo lidi s vkusem a ovce nebo jak chcete. Dovedu si představit, že autoři v budoucnu přetaví svoji vizi na opravdu průkopncký projekt, půdu k tomu mají připravenou. Stejně tak se ale nechci ve svém resumé ohánět provařenou větou: "Za pět let to všichni pochopí". Tak to není. U nás tuto ponurou náladu nakousl Orion se svým albem "Noční vidění" (paradoxně nejdéle aktivní veterán v Česku). Forma má sílu pouze pro toho, kdo nekouká na takty jako uzákoněné záchytné body správného přístupu. Tady ale umí být podání někdy spíš svéhlavé než svébytné. Stejně tak beats jsou spíš než manifest nového subžánru teprve příslibem do budoucna. I když to nepovažuji za nedostatek, trochu mě zklamala krátká stopáž alba, která se pohybuje na necelých čtyřiceti minutách. Přece jen u debutového alba bych čekal trochu větší hladovost. Co především zachraňuje album "HAHA Crew - Vlna" od průměrného hodnocení, je obsah, který má duši i tvář, jen počítejte s tím, že (zatím?) postrádá charisma. Navíc se nebojí odbourávat některá zažitá klišé žánru. Vzít dvě věty rappera, který vás proslavil a fláknout ty jeho žvásty do vlastní čtyřminutové pilotní skladby, s tím, že se vyserete i na sloky a refrén, elegantně demonstruje, jak Dalyb a Samey vnímají svůj nabytý fame. A to miniaturizované znázornění motivu vlny na coveru alba - neznázorňuje skutečný rozměr celé té slávy? 

 

6/10

NTK - Bbarak

Komentáře

Pro vložení příspěvku do diskuze musíte být .

Přihlášení

Rychlé přihlášení přes Facebook Facebook Connect

Přihlásit

Pole označená * jsou povinná